#12 Jak jsem chtěla být velká holka aneb Z náct na cet
Za měsíc mi bude dvacet. Druhé kulaté
životní jubileum. První desítku jsem oslavila na velkolepé party s kuřecími
kousky v McDonaldu, kde mi bylo tehdy povoleno zvyšovat hladinu cholesterolu
jen za samé jedničky nebo právě na narozeniny.
Připadá mi to
tak strašlivě dávno. Když jsem byla malá, snila jsem o tom, jaké to asi bude,
až budu velká holka. Celý ten proces dospívání mi připadal nesnesitelně dlouhý
a přála jsem si dospět co nejrychleji. Měla jsem ve všem důležitém jasno a byla
jsem vizionář se vším všudy. Některé okamžiky jsem považovala za životně
důležité milníky, které měly okolí upozornit, že už nejsem žádná bábovka a
jsem připravena naplno čelit světu.
Ve školce bylo
hned několik signálů pro to, že už jsou na vás ostatní krátcí. Pokud už vám
vypadala většina mléčných zoubků a do díry po zubu jste si mohli frajersky
opřít špejli od lízátka, stihli jste se s někým zasnoubit na pískovišti,
prodělali jste neštovice a odcházeli jste domů „po O bez spinkání“, pak už to s
vaší dospělostí vypadalo opravdu slibně.
Na základní
škole přišel strašák rodičů na sedm. Puberta s sebou nesla další pokyny k
tomu, jak už být konečně dospělý. Pubertální manuál dospělosti je vlastně
docela jednoduchý: Všechno nesnáším, na všechno jsem už starý a všechno je
trapné. Nesnášela jsem nosit čepici, nesnášela jsem sedět v autě na zadním
sedadle, nesnášela jsem holky, které měly už ve třinácti obrovská prsa a i s
nimi vyhrávaly orientační běh, nesnášela jsem čočku na kyselo a nesnášela jsem
rodinné výlety obohacené o rodinné focení. Nesnášela jsem prakticky všechno a
připadala jsem si fakt dospěle.
Když jsem v
patnácti jako jedna z posledních ve třídě konečně také obdržela občanský
průkaz, má dospělá povaha byla konečně zpečetěna něčím hmatatelným. V peněžence
jsem si na zbrusu novou identifikační kartičku dokonce vyhradila speciální
přihrádku a při přípravách na diskotéku jsem si společně s leskem na rty a
dvackou na džusík hrdě přidala do kabelky i vytouženou občanku. Byla jsem už
fakt velká holka.
Osmnáctka!
Dospělost byla konečně oficiální. Plnoletost a neskutečná svoboda. Teď už můžu
opravdu všechno. Půjdu si dát všechny panáky, které na baru uvidím, půjdu si
vsadit velké peníze a budu se úplně legálně dívat na nahotinky. Budu perfektně
řídit auto se slunečními brýlemi na nose a doutníkem v ústech a všichni mi
budou vykat. Sen se stane konečně skutečností.
Za měsíc mi
bude dvacet. Druhé kulaté životní jubileum. Nechápu, jak je to vůbec možné a
jak rychle ten čas letí. Pamatuji si první pusu a první kouli z matematiky.
Chtěla jsem tak rychle vyrůst, abych už byla konečně starší, dospělá a jiná,
jenže já jsem pořád stejná a teď bych navíc pro změnu chtěla být mnohdy mladší
a bezstarostná.
Být dospělý a
skoro dvacetiletý znamená totiž kromě legálních radovánek také zkoušky životní
i vysokoškolské, velkou zodpovědnost a drahé vstupné do aquaparku. To, že být
dospělák, není vždy jenom procházka růžovým sadem, mi začíná pomalu, ale jistě
docházet.
„Máš, co jsi
vždycky chtěla!“ řekla mi maminka, když jsem jí brečela na rameni, že dvacítka
už je fakt velký věk, že už nejsem teenager, že stárnu, brzy se budu
zadýchávat, staré železo a tak.
„A co mám
dělat, mami? Já chci být někdy zase ta malá holčička s rozbitými koleny
natřenými na fialovo a kšiltovkou dozadu.“
„Ty o tom
můžeš tak maximálně napsat na blog, slečinko,“ smála se maminka.
0 komentářů:
Okomentovat