Parapet

„To je krásné, to se jen tak nevidí, když mají mezi sebou sestry takhle veselý vztah,“ povídá tuhle starší paní ve výtahu směrem ke mně a k mámě, když nemůžeme ani dýchat, ani stát rovně, protože hýkáme (a skoro čůráme do kalhot) smíchy, chechtáme se jako puberťačky a já teď už vlastně ani nevím, co nám přišlo toliko legrační.

„My nejsme ségry, to je moje mamča,“ špitnu už ne tak pobaveně, protože mám přesnou vidinu toho, co za okamžik přijde – mamina skáče metr vzhůru radostí, protože když jí vy, jako její vlastní dcera, upřímně od srdíčka řeknete, že vypadá mladistvě, tak to přeci jen nemá takovou váhu, jako když jí naprosto neznámá poloslepá bábina ve výtahu hádá mínus patnáct let.

Další půl hodinku jen cedím přes zuby odpovědi na máminy zvídavé otázky:

„Ano, opravdu to řekla.“

„Né, není to jen tou bundou, co sis ode mě dneska půjčila.“

„Přísahám, že fakt vypadáš mladší.“

„Proboha, neřekla to ironicky, bylo jí asi sto dvacet, ta už na ironii nemá pomyšlení.“

…

Ale pryč od výtahové story, která mě přivedla k námětu na dnešní blog. Jsem vůči českým příslovím dosti kritická, protože dnes už má ten, kdo je bez práce, často daleko více koláčů než ten, co maká na tři směny, a kdybych se chybami učila, měla bych doktorát už asi v patnácti. Bezmezně tedy díky osobní zkušenosti věřím pouze jednomu přísloví – že jablko nepadá daleko od stromu.

Když jde totiž o mně a o moji maminku, asi ještě pořád visím na stromě.

Vzhledová podoba takzvaně přes kopírák, což s sebou přináší přísné výhružky, když v pátek večer vyrážím do báru na dámskou jízdu: „A chovej se prosimtě slušně a žádnou ostudu, když vypadáš jako já.“ Stejně velké a hnědé oči doprovází stejně prostorově výrazný nos a úzké rty, stejná výška, stejně dlouhé hubené prsty na rukou, stejná velikost bot a k mému smutku rozdílná velikost podprsenky, tady stále ještě čekám na boží zázrak, nebo teda na děti.

Povahově se shodneme na jedničku. Načernalý humor, někdy až otravný optimismus a docela velká dávka empatie. Stejné oblíbenosti na mužích, podobný styl oblékání a jediná matematická schopnost je u nás obou trojčlenka. Stejná láska ke knihám, až teda na mamčin pornopřešlápek s názvem Padesát odstínů šedi, kterým mi doteď nedovolila zatopit. A protože se lidé dělí na milovníky oliv a na ty, co je děsně nesnášejí, my s mámou bychom je nejraději jedly úplně ke všemu.

Naše názory se rapidně rozcházejí snad jen v otázkách tenké hranice mezi pořádkem a nepořádkem, přičemž každá z nás používá pro můj pokojíček nejraději jiný termín. Chlívek, bordel v tanku a skládka versus uspořádaný chaos, pracovní prostředí a normálka.

Čím jsem starší a čím déle už nestuduji doma, tím víc si uvědomuji, jak moc pro mě maminka znamená a jak je to skvělé, že si tak dobře rozumíme. Jaké mám štěstí, že jí můžu brečet na rameni, když něco zmastím, jaké mám štěstí, že se spolu můžeme smát ve výtahu i kdekoliv jinde, jaké mám štěstí, že jí mohu ve všem věřit.

Vždycky mě zachvátí zmatený šťastný smutek, když v neděli večer vysypu celý obsah lednice do kufru a odjíždím do školy na druhou stranu republiky a maminka mě opřená o futra sleduje, jak nestíhám, jak nadávám, že mi ujede vlak, jak si narazím čepici nakřivo a jak se na ni v poslední chvíli otočím a ona se slzičkou v oku řekne: „Hlavně napiš, až dorazíš do Prahy, ty trdlo.“

A jak tak píšu, trochu se mi chvějí prsty, protože kolem mě poletují radostné myšlenky plné lehce otřepaně vyhlížející mateřské lásky. Už od mala byla moje máma mým velkým vzorem, takže se teď musím přiznat, že mi vlastně dost lichotí, když mi někdo řekne, že jsme úplně stejné.

Takže mami, pokud mi nekecáš a tyhle řádky pravidelně čteš, doufám, že jsem si pořádně šplhla, a v pátek, až přijedu, na mě bude čekat můj oblíbený brokolicový krém. A kuře s rýží, jo?

Týden co týden zasedám v pyžamu nebo  XXL teplácích za notebook, vedle sebe mám kafe (opravdu doufám, že si nikdo nedělá čárky, kolikrát se už na Parapetu objevilo slovo kafe) a chystám se napsat nový blogopříspěvek. Pokud už v té době nosím v hlavě kostřičku nového k popukání výstižného článku, spokojeně ťukám do klávesnice, celá se tetelím, ježkovy oči, jsem tak zábavná, a je skoro vyhráno.

V opačném případě sedím jako puk, druhé kafe (snad si fakt nikdo nevede ty statistiky), připadám si jako Miss Nuda, absolutně bez nápadů, tak akorát do humorného železa. Rozhlížím se kolem sebe a hledám inspiraci u věcí obyčejných a běžných, o těch se přeci, jak je známo, v nouzi nejvyšší, píše nejlépe. Jenže mé studentské obytné místečko vypadá jako soukromá knihovna po výbuchu.

Knihy na stole, knihy pod stolem, knihy na posteli, knihy pod postelí, knihy ve skříni, kniha na záchodě, knihy snad i v mikrovlnce, knihy, knihy, knihy! Kniha pod kafem, tu oddělám, hnědé kolečko, to je tak na pokutu.

Čtu teď o sto šest, nebo si alespoň z knihovny odvezu na přívěsu dva regály knih, mám potom pocit, že horlivě studuji. Letní zkouškové se kvapem blíží a přináší s sebou i obávanou a lehce nechutnou zkoušku z literatury. Abych k ní stihla přečíst vše, co potřebuji, měla jsem se soustavným a pravidelným čtením začít už asi před dvěma lety. No, ještě dnešní blog, a jdu na to.

Když jsem byla malá, chodil k nám o Vánocích Ježíšek alias Malý nadějný čtenář, takže už od prcka: vyčistit zuby, přelouskat pár stránek a spát. Má kariéra čtenáře začala dost namyšleně a egocentricky. Respektovala jsem pouze takové knihy, ve kterých se hlavní hrdinka jmenovala Anna. Jiné knížky s holčičkami s jinými jmény vůbec zábavné nebyly, nedej bože, aby se někde objevila nějaká má jmenovkyně se zápornými vlastnostmi! Knižní odpad. Za to Anička malířka, tu jsem zbožňovala, ta knížka byla snad napsána o mně, sedmileté ego zaplesalo.

Přiblížila se etapa mého života s podtitulem Tajemná komnata. Knihy o čarodějnickém učni byly moje alfa omega. Svět Harryho Pottera mi učaroval a několik let jsem doufala, že se ve mně ještě probudí duše kouzelníka a čágobélo, odfrčím si z mudlovského světa do Bradavic. „Mami, já jsem chtěla sovu, ne rybičky!“ a „Nepřišel mi nějaký dopis, tati?“ Máchání klackem na zahradě doprovázelo mé hlasité zvolání Lumos pokaždé, když jsem rozsvítila světlo v kuchyni.

Rovnýma nohama do puberty, Harryho odhodit někam daleko, potřebuji nutně číst něco patřičně dospělého. Přišel čas na teenagerskou červenou knihovničku a románky o koňských táborech a tajných líbačkách. Asi dvacet knížek se stejným scénářem (miluji svého koně a miluji i kluka, který mě nemiluje, pak už mě najednou miluje, já už ho ale nechci, mám totiž koně) a trochu červenání se před starou paní knihovnicí s popelníkovými brýlemi.

Čas plynul a můj vkus se tříbil, sice pomalu, ale jistě. Postupem času přicházím na kouzlo Fitzgeraldů,  Hemingwayů, Kunderů a Hrabalů. Kdyby byli tito pánové trochu mladší, méně fousatí nebo živí, asi bych chtěla být jejich manželka, nebo ne, spíš raději taková ta přitažlivá múza, která by se skrývala v jejich textech a manželky by pěkně vytáčela, nádhera jedna, já se mu doma vařím s večeří a on si píše o nějaké hej nebo počkej.

Od svého čtenářského dětství, přes čtenářskou pubertu jsem tedy dorazila až ke čtenářské adolescenci. Co se knih a jejích autorů týká, začala jsem být ale tvor dosti vybíravý, což se ne vždy shodovalo se školními čtenářskými povinnostmi. Maturitní četbu jsem tedy obohacovala o audioknihy, které antiknihomolům vřele doporučuji. Ovšem, pozor na poslech Máje v jednu ráno, pokud jste sami doma. Když jsem do tmy slyšela kvílet duchy a někdo na mě do sluchátek děsivým hlasem řval Hynku, Viléme, nebo chceš-li, Jarmilo, musela jsem v noci rozsvítit světla v celém domě, když se mi chtělo na záchod.

Knižní boj svádím také s odbornými publikacemi ke zkouškám, které mi nic nedarují. Velmi bych ocenila, kdyby na konci každé odborné knihy byla poslední kapitola s názvem Pro všechny, kteří to čtou jenom proto, že musí – překlad do srozumitelného rodného jazyka. Bohužel to tak nefunguje, a tak se urputně prokousávám odborností, dlouho to bolí, a potom už to najednou jde, ale pořád to dře.

Nicméně, dneska je pro mě knížka neodmyslitelným parťákem na dlouhé cesty vlakem, miluji odpoledne strávená v knihovně, a když se nikdo nedívá, nenápadně knížky očichávám a hladím po hřbetech. Ach, mám knihy tolik ráda. Rozhlížím se po svém studijním prostředí, hledím na všudypřítomné knihy a ony jakoby hleděly na mě. Tu, co leží nejblíže, otevřu a čmuchnu k ní.

No potěš koště, pozdě večer se tady ve dvaceti letech obklopena knihami sentimentálně dojímám, už mi chybí jenom dvacet koček a sledování pořadu Kalendárium. Chtělo by to celé povznést na nový level, měla bych nějakou knihu napsat. Mám to už v hlavě, Pulitzerova cena čeká - hlavní hrdinka bude nadějná bagristka, vědma nebo vegetariánka, to je fuk, hlavně se bude jmenovat Anna!

„Vždycky se těším k zubaři, na tom bílém, designově dobře řešeném křesílku si skvěle odpočineš, vykloktáš drahou a kvalitní ústní vodou a spokojeně odcházíš.“ Věta, kterou snad nikdy nikdo neřekl.

Ačkoliv mám ze zubařů stejně jako většina národa panickou hrůzu, nikdy jsem k tomu tak úplně neměla důvod a vlastně si o nich docela ráda povídám. Nemám totiž v ústech žádný kaz ani plombu a nenosila jsem rovnátka. Když tedy občas přijde řeč na zubařinu, vyslechnu soucitně všechny strasti o vrtání, o bolavých dásních, o tom, jak si s těmi dráty nemůžeš dát ani žvýkačku a jak to bolí, když to přitahují, ale aspoň ti pak dají barevné gumičky. Až se mi dotyčný dostatečně dentálně vypláče na rameni, pronesu jen s úšklebkem větu: „Tak to neznám, já mám zuby v pohodě, mně nikdy nic nedělali, víš jak.“

Po zkušenosti z minulého týdne už alespoň budu moci do debaty také něčím připlakat.

To, že oplývám výjimečným intelektem a chytrostí bylo formálně zpečetěno v okamžiku, kdy se mi v ústech objevily čtyři vetřelci s honosným názvem zuby moudrosti. Jelikož spousta příbuzných si s nimi vytrpěla něco podobného jako natahování na skřipec, bylo mi jasné, že i moje osmičky budou stát za to.

Přiblížil se den, kdy mi měli být první dva vetřelci odstraněni. Od rána se potím jako při maratónském běhu a příhodně se obleču celá do černé. Po cestě autem sedím úplně vycvakaná na sedadle spolujezdce. Ptám se maminky, jestli neví, jaké bude zubař používat kleště, jelikož mi před očima pořád straší obrovské kovové hračky z videa Lékařské nechuťárny. Sledovat něco takového byl asi tak dobrý nápad jako mrknout se na Letecké katastrofy den před odletem na Nový Zéland. 

Po otázce na kleště už mamince trochu rupnou nervy, že zaprvé řídí a za druhé, ať z toho laskavě přestanu dělat kovbojku, že je to směšné a dětinské, že někteří lidé trpí třeba paradontózou nebo jak se to jmenuje a to je teprve peklo. Moje osmičky jsou banální a jestli mě to bude bolet, tak jenom proto, že už si to týden vsugerovávám. 

Asi má pravdu, akorát na své budoucí bolesti pracuji už zhruba měsíc. Zbytek cesty se nás snaží bavit Leoš Mareš v rádiu, „jenže ráno blbě od žaludku, víš co tim myslim,“ trochu marně. Na semaforu mě mamča nakonec pohladí po vlasech a řekne tak mile, jak to umějí jenom maminky, že to bude, bobečku, fakt dobrý.

Hned v čekárně zjistím, že se spletla. Sestřička, která má opravdu krásné zuby, což mi přijde jako pěkně trapná reklama, přinese na podepsání papír s dotazem, jestli souhlasím s vytrhnutím všech čtyř osmiček, které vlastním. Začnu ohromně nahlas nesouhlasit, naštěstí se to vysvětlí, že dneska nakonec opravdu jen dvě, tak teda jo, hodím tam autogram a upíšu se ďáblu.

Při vchodu do ordinace udělám první velkou chybu – nadechnu se. Zubařský smrádek mi nažene ještě více strachu. Sednu si do křesla, přesněji řečeno se na něj přilepím, protože můj pot se dá počítat na hektolitry.

„Bude to bolet?“ zeptám se jemným hláskem jen tak řečnicky do placu. „Mě ne,“ odpoví mi pan doktor sršící vtipem. No to je legrace.

Když uvidím injekci, tak jsem ráda, že už ležím, potom jenom taková malá včelička na umrtvení. To určitě, roj včel nebo spíš gang sršňů mi nabodal ústa kolem dokola a za chvíli už cítím, že nic necítím a spodní ret mám velký jako přadlena nebo Kylie Jenner.

Potom pan zubař zřejmě považuje za nutné, aby mě detailně informoval o všem, co dělá. Evidentně si nevšiml, že mě moc neuklidňuje, když popisuje, že horní osmička „vypadá, že se jí nebude chtít ven“. Nakonec ale zubař vs. osmička 1:0. Zkoumá vyrvaný zakrvácený kus kosti ze všech stran a z jeho slov cítím opravdovou vášeň pro povolání – to je ale zdravý silný zub, nádhera, nechcete se podívat? Odpovím, nebo se spíš snažím odpovědět, ať je té lásky, a zahodí ho někam hodně daleko. 

Na spodní zub si pan doktor vyžádá nové husitské nářadí v podobě skalpelu, háku a kleští osmiček. Protočí se mi panenky a přemýšlím, že dám návrh na ministerstvo zdravotnictví, aby zubaři pro názvy svého vercajku používali pseudonymy, které by mě k smrti neděsily.

Ještě zhruba půl hoďky čistého času se pan zubař vyžívá v mé dutině ústní a pak najednou, když už opravdu nedoufám, že to někdy skončí, je hotovo. Celá opuchlá, fyzicky a psychicky vyčerpaná se vypotácím ven z ordinace. Když mě maminka vidí, má co dělat, aby se nerozesmála na celou nemocnici, ale snaží se být taktní, takže se jen tak uchechtává a říká, že kdybych přibrala v obličeji pět kilo, pořád bych byla moc hezká. Ach, maminky.

Tyto řádky sepisuju třetí den po trhání. Už sice nemám hlavu jako meloun, ale mými nejlepšími kamarády zůstávají kotlík zmrzliny a pytel mražené zeleniny. Všechna bolest ale k něčemu byla, protože se nechávám už čtyřicet osm hodin úspěšně obskakovat, trochu přihrávám svou neschopnost čehokoliv a také se čas od času moc ráda polituji, teď už to ví celá rodina, že jsem opravdový chudáček. Teď už to vlastně víte vy všichni, co jste se rozhodli mé každotýdenní problémky pročítat. Jen doufám, že když mě díky osmičkám opustila moudrost, zápal do psaní mi snad pořád ještě zůstal.

Pokaždé, když jednou za čas globálně uklízím, čeká na mě hned několik nástrah, které mi tak trochu vrací úder. Kromě housky se salámem, kterou jsem před měsícem zapomněla v batohu a která si teď  už žije svůj vlastní život, mě překvapí i stolní kalendář, který jindy docela úspěšně ignoruji. Obracím patnáct stránek, míjím patnáct roztomilých pejsků, zjišťuji, komu všemu jsem nepopřála k jmeninám, ale hlavně, jak rychle ten čas proboha letí. 

Už to bude skoro rok, co jsem nastoupila na vysokou školu do Prahy. Zpětně vím, že to bylo jedno z nejlepších rozhodnutí, co jsem kdy udělala (společně s tím, že jsem si přestala sama stříhat vlasy). Tehdy jsem ale tak jasno neměla. Bála jsem se jít studovat do Prahy, protože jsem měla jednoduše dojem, že je na mě moc velká a nóbl. I když jsem už v sedmi letech chtěla kandidovat na prezidentku zeměkoule, najednou, ve dvaceti, ve mně byla malá zlínská dušička. Nechala jsem se ovlivnit všemi možnými i nemožnými předsudky, které mi byly vtloukávány do hlavy. Měla jsem strach, že si v Praze nenajdu kamarády, budu se trápit a všichni si budou myslet, že umím jenom dojit krávu na čas a pančovat alkohol.

Dovolila jsem si ta největší a nejznámější klišé pěkně sepsat do nákupního seznamu.

Praha očima Moravana:

Morava očima Pražana:

S tímto aby si člověk připadal jako vetřelec, účastník drsné reality show či součást sociálního experimentu, který má za úkol zkoumat různá chování odlišných etnických skupin.

Především u starších generací pak cítím velkou rivalitu a lehké náznaky zbrojení do občanské války. „Tož počúvaj! Včil ti něco povím. Né že si z tej Prahy přivezeš ňákého hen amanta čistokrevného!“ rozčiloval se můj dědeček se strachem v očích. Samozřejmě jsem nijak neoponovala, nechala jsem ho i jeho moravské občanství, ať si říkají, co chtějí.

Jsem teď totiž opravdu šťastná, že jsem si za své další pole působiště zvolila Prahu. Našla jsem zde kulturní vyžití, které mi ve Zlíně někdy scházelo. Našla jsem zde nové hospody a vinárny, které mi ve Zlíně zase tolik nescházely, ale našla jsem je. Především jsem si uvědomila, že pro mě jsou výše uvedené seznamy opravdu jen hloupými předsudky. Možná má někdo jinou zkušenost, za mě je ale valná většina případů pouhým mýtem. Měla jsem možnost poznat spoustu nových a naprosto skvělých lidí, kteří sice často mluví obecnou češtinou a občas se mému dialektu smějí a ptají se, co tím chtěl básník říci, o to větší je to ale legrace.

Ráda jsem všem také objasnila, že na Moravě to všude nevypadá jako v televizním seriálu Slovácko sa nesúdí, i když kroj bych doma asi ještě někde našla. Svého rodného města si teď vážím také daleko víc, vždycky se tolik těším domů, pak se ale opět nemohu dočkat Prahy. Jsem vlastně takový spokojený tvor, který pendluje mezi Moravou a Prahou a snaží se sledovat celý tento český příběh.

Na závěr už jen malá ukázka toho, jak je ten náš mateřský jazyk kouzelný.

Pražák:     „Hele, já přijdu asi dýl, nebude ti to vadit, viď?“

Moravák: „Tak zaprvé vidím, se zrakem jsem problémy nikdy neměl. Klidně dělej delší kroky, hlavně přijď včas, zpoždění by mi vadilo.“