Parapet

Jako malá jsem milovala sledování amerických filmů a seriálů, kde nadějní studentíci navštěvují obrovitánské univerzity s obrovitánskými jídelnami, kde sedí pospolu cool kluci v XXL bundách, co hrají basket za školní tým, opodál skupinka holek, které vyhrávají matematické a chemické olympiády, a v jiném rohu se chichotají holky, které sice nic nevyhrávají, ale jsou za to fakt kočky. Tato hierarchie podle seriálů panovala i na přednáškách, byl to mix etnických skupin a třídní boj. Vždycky jsem se tolik těšila, až budu jednou stejně jako Gilmorka studovat vysokou, protože přednášky, na které chodila ona, vypadaly skrz obrazovku více jako prestižní konference za účasti mladých vycházejících hvězdiček v oboru na světové úrovni než pouze jako vyučování.

No, po téměř roce stráveném na české vysoké škole jsem na přednášku jako mou dřívější vytouženou americky bombovou hodinu a půl trochu změnila názor. Přednáška je spíše taková internetová eduroam kavárna, kde se každotýdenně potkávají přátelé. Poklábosíte, zjistíte, co je nového, a máte dobrý pocit z vaší účasti, protože i přes to, že si nepíšete poznámky a drobíte si svačinu do klávesnice, zvyšujete svou nahodilou přítomností sebevědomí pedagoga, který z plných plic řve v místnosti s kapacitou 200 lidí, aby ta třicítka statečných slyšela z jeho výkladu alespoň každé druhé slovo.

Kvůli těmto (kavárenským) okolnostem trpí pedagog na konci semestru psychózou, migrénou, vidinami, slyšinami, paranoiou, sebevražednými sklony, anebo jen neskonalou únavou, a proto přichází čas na zajímavého hosta. Jak už to tak bývá, nám mláďatům je velmi těžké se zavděčit, a proto už samotné sousloví zajímavý host házíme do jednoho pytle s dalšími spojeními, která moc dobře známe od staroušů, jako třeba dobrý vtip, zábavné odpoledne nebo poučný film. Potom ale stejně napjatě čekáme, kdo se nám to tedy na přednášce objeví, zaostříme kritické oko a necháme pracovat náš vytříbený vkus.

„Viete mládeži, čo sú to rituály?“ zahalekal zajímavý host, přesněji nějaká moc milá paní profesorka až z dalekého Slovenska, která přijala pozvání přednášet v rámci našeho předmětu Úvod do studia komunikace (po tom, co jsem zjistila, kolik se toho mám naučit ke zkoušce, mi slovo úvod v názvu připadá dost politicky nekorektní). „Nie, ale viem, čo je to čučoriedka a ťava,“ napadne mě okamžitě, směji se pod nosem svému vytříbenému humoru a okouzlena slovenštinou poslouchám výklad té moc milé paní, o rituálech a komunikaci afrických kmenů, o rituálech přirozených i uměle vytvořených a o rituálech obvyklých i zvláštních.

„A aké sú vaše rituály?“ ptá se řečnicky do placu ta moc milá slovenská paní, která si touto otázkou opět získá mou pozornost, kterou jsem mezitím úspěšně ztratila na sociálních sítích, internetových obchodech s oblečením, na které stejně nemám peníze nebo na internetových obchodech s botami, na které stejně nemám peníze.

Po zbytek přednášky a potom s přestávkami celý den přemýšlím nad jejím dotazem. „Aké sú moje rituály?“ Každé ráno a večer si umývám zuby, ale kartáček musí mít fakt jemné štětinky, vždycky nejdříve namočit kartáček, nandat pastu, znova namočit kartáček a čistím. Nikdy nespím v ponožkách. Z nanuku vždycky nejdříve ojím čokoládičku kolem dokola. Jsou tohle rituály, nebo jsem úplně trapně a nudně bezrituální? Trochu proklínám moc milou slovenskou paní, protože mi vzala rituálový vítr z plachet. Copak nemám žádný originální, svůj vlastní rituál? „Achjo, ja neviem, do kelu.“

Čtu po sobě znova dnešní řádky, hledám hrubky a překlepy a zdá se mi, že dnes nemají nijak zvlášť hlubší náplň. Jsou to přesně ty řádky, které by mohly začínat: Můj milý deníčku, dneska ti povím o nejdůležitějších problémech na světě, hrozně moc bezrituálně trpím. Asi jen potřebuji jednou týdně pisálkovsky pročistit hlavu, naťukat do notebooku pár bláznivých, zmatených, osobních, nevšedně všedních slov, jen trochu psát … „Pane bože na nebesiach , ja už asi naozaj viem , čo je môj rituál.“

Jelikož jsem pořád dost mladá (a přitažlivá) a na životní křivce stále patřím mezi dvacetileté adolescenty, valnou většinu mých nejbližších kamarádů teď čekají buď zkoušky na vysoké škole, nebo za pár dní skládají zkoušku dospělosti.

Děs.

To, že letní zkouškové už nevychovaně mlátí na dveře, mě opravdu dost znepokojuje. Teprve před měsícem se mi podařilo uklidit v pokoji zbytky studijního materiálu po tom zimním. Jednoduše se ještě necítím duševně připravena na kofeinové maratony, intimní vztah se skripty a deprese z toho, že se chci na sluníčku zlehka opíjet, ne ztěžka učit.

Výborný nápad byl taky zapsat si co nejvíce zkoušek v předtermínovém týdnu. Ono se to sice tváří jako #DelšíLétoNežOstatní a #BuduToMítZaSebou, ale časem vyjde pravda najevo, a tak je to spíš #CoTěToNapadlo, #porod a #ToNestíhášAnno. Ani na to nechci pomyslet, proto teď raději bloguju a vzpomínám.

Už je to rok ode dne, kdy jsem (úspěšně) odmaturovala.

Maturita – první velká zkouška v životě a v očích některých tak trochu společenská povinnost. Všichni z rady starších se ale shodnou na tom, že se hlavně nemáte stresovat, protože – už to udělali i větší blbečci a v životě jsou horší věci. Svými uklidňujícími řečičkami vás ale dostanou do ještě většího předmaturitního nervu.

Svůj svatý týden mám i po roce docela v živé paměti. Tenkrát bych si zapsala do deníčku nejspíš něco takového:

Pondělí: Začal mi svaťák, ale mám ještě trochu kocovinu z posledního zvonění minulý týden. Písemná část je za mnou, uf. Důležité je vypracovat si dokonalý plán, kolik otázek se denně naučím a kolik času budu mít na opakování. Mám to pod kontrolou.

Úterý: Po osmi letech na gymnáziu jsem přišla na to, že nemám tušení, jaký styl učení mi vyhovuje. Ach jo, asi nejsem studijní typ. Nevadí. Alespoň jsem si nachystala šaty a krásné lodičky na podpatku, maturuji příští pondělí, hned druhá ze třídy. Budu to mít brzy za sebou.

Středa: Já to neudělám.

Čtvrtek: Hoří, hrozný průšvih. Učím se všelijak, ale mám pocit, že mi to v hlavě zůstane tak maximálně hodinku. Ten plán z pondělka je pěkně debilní. Káva nezabírá. I přes to, že jsem jinak zásadně proti energetickým nápojům a jiným podobným svinstvům, šla jsem si koupit Redbull do trafiky na zastávce u domu, nesmím se zdržovat cestou do obchodu. Zoufalá situace si žádá zoufalá řešení. A křídla.

Čtvrtek v noci: Nemůžu spát ani se učit. Všechno špatně, jsem zralá na mašli, noční můry o Seifertovi.

Pátek: Šílím a potřebuji stroj času. Studijní učící plán se změnil na: ke každé otázce ať řeknu alespoň něco. Mamka mi nosí do pokoje šťávu z pomerančů. To už fakt musím vypadat hrozně. Převlékám se z jednoho pyžama do druhého pyžama, v hlavě se mi potkává zakomplexovaný Napoleon s Klementem Gottwaldem, když byl zrovna večerní máj, lásky čas. Mám z toho guláš. Do toho všeho na sobě pozoruji všechny psychické problémy a poruchy osobnosti, které jsou samostatnou otázkou do společenských věd. A aby toho nebylo málo, hraje se mistrovství světa v hokeji.

Pátek v noci: Hvězdy září v září.

Sobota: Jedeme k babičce pro maturitní křížek na čelo. Silně protestuji, nikam nejedu říkám, musím se učit. Otázky nakonec beru s sebou, celou cestu autem ale prospím s dějepisem na klíně a babička se lekne mých kruhů pod očima.

Neděle: Otázky už nedělím na: umím a neumím, ale na: tyto si můžu vytáhnout a tyto si v žádném případě proboha nesmím vytáhnout. Svaťák je pryč, připadám si jako tabula rasa a mamka mě nutí do rohlíku se šunkou.

Neděle v noci: Jdu spát asi ve tři, mám průjem.

Pondělí: DNESKA MATURUJI! Vypadám jako po týdenním flámu. Proč zrovna já jdu takhle brzy. Zralá na panáka se vydávám v okopaných botách bez podpatku na popraviště/gymnázium. Asi by mě měl uklidnit fakt, že všichni vypadáme stejně hrozně. Pomodlím se, všichni svatí už vědí nejlíp, které otázky si nejvíce přeji. Tak jdeme na to.

Asi za dvě hodiny je po všem a zkouška dospělosti je za mnou. V tu chvíli necítím ani tak radost, jako spíš obrovskou úlevu, že už se nikdy v životě nebudu muset takto učit a stresovat (ano, teď ve zkouškovém se tomu upřímně zasměji, sladké, naivní Aničko). Se všemi ostatními, co to máme, se odebíráme do hospody, kde strávíme celý nadcházející týden.

„Maminko, tak jsem to udělala!!!“ řvu jak pardál do telefonu, připadám si v tu chvíli jako absolvent Harvardu nebo minimálně vědec, kterému před chvílí patentovali něco, na čem dělal padesát let svého života. „Šikulka! A moc to nemíchej,“ varuje rodič.

A tak se teď nostalgicky tetelím nad svým maturitním úspěchem a myslím na všechny, které zkouška dospělosti v nejbližších dnech čeká. Jsou to první velké nervy svého druhu, ale nakonec, ať je to jakkoliv sentimentální, na to asi rádi vzpomínáme. Na maturitu, na spolužáky ze střední, na češtinářku ze střední, na pana školníka a na párky v rohlíku ze školního bufetu.

Biologické hodiny mi sice opravdu ještě netikají ani nekukají, přesto už dlouho oplývám ohromnou slabostí pro děti. Je to jednoduchá rovnice: mám ráda děti, protože (jsem přesvědčena o tom, že) děti mají rády mě. Nevím proč, ale dnes opět padám do své pisálkovské sentimentální propasti. Mladší ségra vyrostla tak rychle, jak to umějí jen naši nejbližší, u kterých si prostě dovolíme nekontrolovat letící čas tak pravidelně. Naštěstí je v mém okolí dětí stále dostatek, nebo někdy trochu snílkovsky trapně hledím do budoucnosti na ty své.

Když trávím v háemku dvacet minut čistého času okukováním volánkových růžových šatiček pro mladé slečny, říkám si: „Ježkovy oči, já jednou ze své holčičky udělám taky takovou cukrovou vatičku, bude to ta největší princezna v celé školce. Nemám tu sukýnku s kraječkou koupit už teď, deset let dopředu?“ Pak se zběžně kouknu na supermanský obleček s vypolstrovanými svalíky pro kluky, dobrý, syna snad taky jednou zvládnu, a raději se rychle proberu a odcházím, protože jsem už skoro půl hodiny mezi opravdovými maminami, vypadám směšně a musím na přednášku.

Nejsem ale tak povrchní, abych zůstala pouze u zevnějšku. Nejvíce na dětech miluji jejich pohled na svět. Je tak čistý, ještě neposkvrněný špatnými zkušenostmi a negativními událostmi. A je především upřímný. Děti nám s ledovým klidem napálí svou pravdu do očí, ať se nám to líbí, nebo ne.

Dneska teda vypadáš docela hrozně, mami.

To je úplná blbost.

Toto fakt uvařit neumíš, fujky.

Nemají čas na nějakou zbytečnou omáčku, lež nebo pomluvu. Za to ale mají fůru času na zvídavé otázky v nejnevhodnějších chvílích. Klasická a na žebříčku otravnosti jedna z nejúspěšnějších otázek Co to je? se může nejdříve tvářit dosti nevinně. Potom ale dítě v tramvaji nekompromisně ukáže prstem na skleněné oko spolucestujícího, vznese onen zvědavý dotaz a je oheň na střeše. Nastává trapné ticho, pak Co to je? ještě tak dvakrát třikrát, no a potom raději prcka čapnout pod rameno, omluvit se vstřícným pohledem do druhého oka a vystoupit o několik zastávek dříve, než bylo v plánu.

Osobně ale děti v tramvajích či jiných dopravně hromadných prostředcích potají ráda sleduji. Většinou se soustředím na to, jak bedlivě pozorují dění kolem sebe. Když se totiž zrovna nebezpečně neptají Co to je?, tak jim jiskří oči, upřeně sledují obličej, pohyby a chování někoho, koho si zvolily za svůj dnešní objekt k probádání, a napadá je spoustu skvělých otázek existenciální důležitosti. Na rozdíl od nás, dospělých. Když na sebe civíme my dospěláci, důvody jsou to povětšinou dosti břitké:

Jinak se na sebe raději moc nedíváme a moc se neusmíváme. Mohlo by to vyznít divně, nebo vlastně úchylně. Někdy si říkám, jestli bychom se od dětí neměli trochu učit. Možná jsme neměli vyrůst úplně ze všeho. Jsem v tom(to) asi trochu naivní a přehnaně patetická, ale někdy mám chuť se v tom všem spěchu, nenávisti, ruchu a soutěživosti mrknout na svět očima dítěte. Říkám si, že mi kolikrát ve shonu, kterému říkáme svět, uniká to jednoduché a krásné. Protože čím jsme starší, tím více musíme vidět to složité.

Bohužel, ne všech dětí se ale dneska týká ta kouzelná bezstarostnost a čistý pohled na svět. Některé děti už stihli vnímat hádky, rozvody nebo nadávky a růžové brýle se jim rozbily dříve, než by tomu mělo být. Přitom je pohled na svět dětskýma očima jedna z nejhezčích věcí na planetě. V dětském věku je povoleno růžové brýle téměř nesundávat. Dopřejme jim je a nechme naše nejmenší, ať je jejich největší starostí, jestli jsou Šmoulové do té modré zmrzky fakt zabíjeni? No, snad jsou jen osprchovaní. Hlavně, když dneska přijde zoubková víla.