#29 Horečka letní noci aneb Teplo, na tebe jsem čekala
Úterý 26 stupňů a jasno, středa
27 stupňů a slunečno, čtvrtek dokonce 29 stupňů…
A je to tady zas. Všichni se můžou štěstím potrhat, protože
to venku ke konci května konečně začíná vypadat jako v létě. Všichni už
jsou v parku na trávě, od batolat, přes dobrmany až po klíšťata. Taky se
raduji, vitamin D už mi zatraceně chybí, potom mi ale pěkně rychle strne úsměv
na tváři, protože si uvědomím, co to přicházející léto sakra všechno znamená.
Teploty nad dvacet pět stupňů v první řadě znamenají
dvě slova, která mě i každou normální
ženskou děsí ve snech už zhruba od konce dubna – „Ukaž nohy“. Hot body for
summer jsem evidentně nestihla, tak akorát čas začít cvičit teď, abych měla
postavičku jak lusk aspoň to léto příští (má naivita už udivuje i mě samotnou).
To, že nemám co na sebe, je snad úplně jasné, opět se změnily trendy i
proporce, a tak si prostě oblíknu takové ty jedny kraťasy, které se mnou zázračně
rostou už několik let, nenadchnou/neurazí, aspoň doufám, mám je na sobě, hurá
sláva, vlastně ne, teď to teprve přichází.
Ředitelství vápenky má novou posilu, moje nohy o tom vědí
své. Ani letos jsem nakonec nechodila do solárka, já vím, možná je to karcinogenní,
ale karcinogenní je v dnešní době i šunka, ibalgin, výlet do čínské
metropole a koneckonců i ten přírodní Oskar, takže jsem to fakt chtěla letos
vyzkoušet - vypadat už od května jako čokoládička. To by ale ten čas nesměl tak
rychle letět - stárnu, nic nestíhám, život mi proplouvá mezi prsty a jsem u
toho navíc bílá jako stěna.
Bomba, zapomněla jsem si koupit žiletky. V zimě tyhle
věci tolik neřeším, pod kalhotami to funguje jako kvalitní vrstva navíc před
mrazem a když na to přijde, ve tmě je prostě tma a hotovo. V drogerii
kromě žiletek, u kterých se mi vždy vybaví reklama, kde se slečna holí s takovou
jiskrou v očích, jakoby nikdy nedělala nic zábavnějšího, přibalím i
deodorant, protože toho člověk taky v létě spotřebuje hektolitry, většinou
to k ničemu není, ale nějaký ten hliník v podpaží k tomu prostě
patří.
Po cestě z déemka letím tryskovou rychlostí alou domů,
protože horko už je a kraťasy už teda mám, ale žiletky mám v tašce teprve teď. Já
vím, jasně že přeháním, ale znáte to, někdy se prostě člověk necítí ve své kůži
dobře. Připadám si fakt nemožně, přibrala jsem, všichni ostatní zhubli, jo a už
jsem se zmínila, že je zkouškové a nic neumím a stejně prokrastinuju a určitě
to nedám?
Na přechodě už jsem unavená z toho, jak se ustavičně lituji
a trochu se v duchu pochválím, že aspoň v tom jsem opravdu
bezkonkurenčně dobrá. Na druhé straně ulice vidím mladou maminku, je jí tak
osmadvacet. Kolem ní poskakují dva infanti a jeden další ječí v kočárku. Soudě
dle jejich hyperaktivity a očividného ADHD syndromu spala tak maximálně 4 hodiny,
vypadá výborně, usmívá se, dobře - asi je pod práškama. To ale rozhodně nic
nemění na tom, že nemám co fňukat, že to krušné v životě nejspíš teprve
přijde.
A tak po dlouhé době píšu příspěvek na blog, který /pěkně
prosím/ neberte příliš vážně. Já už jsem se taky uklidnila, vlastně to se mnou
asi tak hrozné není, stresovat se budu zase třeba zítra. Pro tuto chvíli jsem
se vyvalila na zahradu pod slunečník, vzala jsem si sebou kýbl zmrzliny a ty
nohy se mi taky holit nechtěly.