#22 Zpátky do minulosti aneb Zkouška dospělosti
Jelikož jsem pořád dost mladá (a přitažlivá) a na životní
křivce stále patřím mezi dvacetileté adolescenty, valnou většinu mých nejbližších
kamarádů teď čekají buď zkoušky na vysoké škole, nebo za pár dní skládají
zkoušku dospělosti.
Děs.
To, že letní zkouškové už nevychovaně mlátí na dveře, mě opravdu
dost znepokojuje. Teprve před měsícem se mi podařilo uklidit v pokoji
zbytky studijního materiálu po tom zimním. Jednoduše se ještě necítím duševně
připravena na kofeinové maratony, intimní vztah se skripty a deprese
z toho, že se chci na sluníčku zlehka opíjet, ne ztěžka učit.
Výborný nápad byl taky zapsat si co nejvíce zkoušek
v předtermínovém týdnu. Ono se to sice tváří jako #DelšíLétoNežOstatní a
#BuduToMítZaSebou, ale časem vyjde pravda najevo, a tak je to spíš
#CoTěToNapadlo, #porod a #ToNestíhášAnno. Ani na to nechci pomyslet, proto teď
raději bloguju a vzpomínám.
Už je to rok ode dne, kdy jsem (úspěšně) odmaturovala.
Maturita – první velká zkouška v životě a v očích některých
tak trochu společenská povinnost. Všichni z rady starších se ale shodnou
na tom, že se hlavně nemáte stresovat, protože – už to udělali i větší blbečci a v životě
jsou horší věci. Svými uklidňujícími řečičkami vás ale dostanou do ještě
většího předmaturitního nervu.
Svůj svatý týden mám i po roce docela v živé paměti.
Tenkrát bych si zapsala do deníčku nejspíš něco takového:
Pondělí: Začal mi
svaťák, ale mám ještě trochu kocovinu z posledního zvonění minulý týden.
Písemná část je za mnou, uf. Důležité je vypracovat si dokonalý plán, kolik
otázek se denně naučím a kolik času budu mít na opakování. Mám to pod
kontrolou.
Úterý: Po osmi
letech na gymnáziu jsem přišla na to, že nemám tušení, jaký styl učení mi
vyhovuje. Ach jo, asi nejsem studijní typ. Nevadí. Alespoň jsem si nachystala
šaty a krásné lodičky na podpatku, maturuji příští pondělí, hned druhá ze
třídy. Budu to mít brzy za sebou.
Středa: Já to
neudělám.
Čtvrtek: Hoří,
hrozný průšvih. Učím se všelijak, ale mám pocit, že mi to v hlavě zůstane
tak maximálně hodinku. Ten plán z pondělka je pěkně debilní. Káva
nezabírá. I přes to, že jsem jinak zásadně proti energetickým nápojům a jiným
podobným svinstvům, šla jsem si koupit Redbull do trafiky na zastávce u domu,
nesmím se zdržovat cestou do obchodu. Zoufalá situace si žádá zoufalá řešení. A
křídla.
Čtvrtek v noci:
Nemůžu spát ani se učit. Všechno špatně, jsem zralá na mašli, noční můry o
Seifertovi.
Pátek: Šílím a
potřebuji stroj času. Studijní učící plán se změnil na: ke každé otázce ať řeknu alespoň něco. Mamka mi nosí do pokoje
šťávu z pomerančů. To už fakt musím vypadat hrozně. Převlékám se
z jednoho pyžama do druhého pyžama, v hlavě se mi potkává
zakomplexovaný Napoleon s Klementem Gottwaldem, když byl zrovna večerní
máj, lásky čas. Mám z toho guláš. Do toho všeho na sobě pozoruji všechny
psychické problémy a poruchy osobnosti, které jsou samostatnou otázkou do
společenských věd. A aby toho nebylo málo, hraje se mistrovství světa
v hokeji.
Pátek v noci:
Hvězdy září v září.
Sobota: Jedeme
k babičce pro maturitní křížek na čelo. Silně protestuji, nikam nejedu
říkám, musím se učit. Otázky nakonec beru s sebou, celou cestu autem ale
prospím s dějepisem na klíně a babička se lekne mých kruhů pod očima.
Neděle: Otázky už
nedělím na: umím a neumím, ale na: tyto si můžu vytáhnout a tyto
si v žádném případě proboha nesmím vytáhnout. Svaťák je pryč, připadám
si jako tabula rasa a mamka mě nutí do rohlíku se šunkou.
Neděle v noci:
Jdu spát asi ve tři, mám průjem.
Pondělí: DNESKA
MATURUJI! Vypadám jako po týdenním flámu. Proč zrovna já jdu takhle brzy. Zralá
na panáka se vydávám v okopaných botách bez podpatku na
popraviště/gymnázium. Asi by mě měl uklidnit fakt, že všichni vypadáme stejně
hrozně. Pomodlím se, všichni svatí už vědí nejlíp, které otázky si nejvíce
přeji. Tak jdeme na to.
Asi za dvě hodiny je po všem a zkouška dospělosti je za
mnou. V tu chvíli necítím ani tak radost, jako spíš obrovskou úlevu, že už
se nikdy v životě nebudu muset takto učit a stresovat (ano, teď ve zkouškovém se tomu upřímně zasměji, sladké, naivní Aničko). Se všemi ostatními, co to
máme, se odebíráme do hospody, kde strávíme celý nadcházející týden.
„Maminko, tak jsem to udělala!!!“ řvu jak pardál do
telefonu, připadám si v tu chvíli jako absolvent Harvardu nebo minimálně
vědec, kterému před chvílí patentovali něco, na čem dělal padesát let svého
života. „Šikulka! A moc to nemíchej,“ varuje rodič.
A tak se teď nostalgicky tetelím nad svým maturitním
úspěchem a myslím na všechny, které zkouška dospělosti v nejbližších dnech
čeká. Jsou to první velké nervy svého druhu, ale nakonec, ať je to jakkoliv
sentimentální, na to asi rádi vzpomínáme. Na maturitu, na spolužáky ze střední,
na češtinářku ze střední, na pana školníka a na párky v rohlíku ze
školního bufetu.
0 komentářů:
Okomentovat