Parapet

Jsou to malinké drobnosti, které ve výsledku určují, jestli na otázku: Jaký jsi měl/a den? odpovíme: „Skvělý,“ „Šlo to,“ „Žiju,“ „Ale jo,“ „Ale ne,“ „Neptej se, ty vole“. Ty kusé drobnosti se na sebe nabalují a je v nich všechno, úplně všechno, zvládnuté extrémně důležité jednání, výborná mandarinka bez těch bílých nechutných vlasů, zmeškaná tramvaj, dobře vypadající obočí, brutální kydanec omáčky na triku (bílém, samozřejmě), milý pozdrav od neznámého na ulici, fakáč od neznámého na ulici, koláče pod pažemi (protože se prostě potím jako každý savec), hnusná bolest hlavy, upřímný telefonát s mámou, smutné zprávy v médiích a úzkost z nich, náhodný dobrý skutek, nejzbytečnější hádka v Kauflandu u zeleniny (ale ona ty papriky fakt ošmatlávala!), pošahaná reklama s Alzákem, deset uplavaných bazénů, všechno.

Jsem zvyklá říkat, že se mám dobře, že můj den byl skvělý. Přestože mnohdy nebyl, prostě to tak vyhrknu, fráze, aspoň pak člověk nic nevysvětluje. Anebo hůř, nedostane se do šíleně trapné situace, kdy přizná, že není OK, spíš KO, ale dotyčný se ptal jen ze zvyku, chtěl slyšet a zažít pouze to obligátní patnáctivteřinové „dobře, co ty, taky dobře, čau“. Já to nikomu nevyčítám, kolikrát sama pokládám tu otázku ze slušnosti (a už mám být dávno jinde, to načasování je strašné a zrovna tuhle jsem tady potkat nechtěla, náhoda je blbec), ale zeptám se, co už, a zároveň se modlím, aby místo „dobře“ nepřišlo „neptej se, tyvole, zmeškaná tramvaj, brutální kydanec omáčky na triku, fakáč od neznámého na ulici, koláče pod pažemi, protože se prostě potím jako každý savec.“

Proč to píšu? Asi mě štve, že automaticky čekám lež, klam, nepravdu. Zvyklost sebezapření. A sama pravdu také na první dobrou neříkám, když se mě někdo zeptá. Protože se to tak dělává, v rámci psího čumáčství a časové úspory, tedy té takzvané slušnosti. Ale já s tím končím. Když se někoho ptám, jak se má (a svým brilantním empatickým nosem) vycítím z toho holého „dobře“, že se má naprosto strašně (na stupnici 0 až 100 tak zhruba -50), zeptám se, jak to opravdu je. Jestli se o tom nechce pobavit, probrat to, a když ne se mnou, což totálně chápu, tak třeba s někým, kdo je placený za poslouchání vylévání srdéček. Protože ta mozaika drobností, které rozhodují o tom, jaký jsme měli den, může být někdy pěkně debilní. A v roce 2021, který se tak nějak stal (minulý čas, protože už končí listopad!) v mezičase, kdy jsme všichni přemýšleli o tom, že 2020 byl často spíš nic než moc, se ta možnost debilních drobností dost znásobila. Touto (selfterapeutickou) cestou se snažím říct, ať si nasloucháme, ať mluvíme o tom, že duše bolí, že nám není nejlíp, že je to těžké. Ať se svěřujeme, jestli nám to pomůže. Se všemi drobnostmi, hlavně s těmi nejdebilnějšími.

1. Na páse se válí nějaké jedenáctky Kozla v plechu, do toho tam ale leží i Kinder čokoládky nebo Caprisonne, protože jsem dětinská a zároveň extrémně závislá na cukru a nejrůznějších emulgátorech. Tzn. podezřelá. 
2. „Můžu vidět občanský průkaz, slečno?“
3. Jokerův úsměv od ucha k uchu, já prostě fakt vypadám mladě, ty dobroty bych přitom klidně mohla kupovat pro moje vlastní infanty, ale ne, stejně se ptá, jsem prostě hvězda, mladinká.
4. „Jó, jasně, hned to bude,“ lovím občanku a někdy se dokonce přistihnu, jak to říkám docela opatrně, že tu prodavačku jako lehce zmatu, blafuju, trochu si s bábou pohraju. Ach jo, někdy jsem fakt trapná, prober se Anno.
5. „Chichichi, já jsem devadesát šestka, no,“ utrousím kysele, nebo prohodím něco jiného, ale určitě podobně trapného, když mi prodavačka doklad totožnosti podává zpátky. Usmívám se jak měsíček na hnoji, pro ni jen další den, kdy díky bohu neriskuje tučnou pokutu za prodej alkoholu mladistvým a kdy nepřistihla žádného spratka, tak Kozlíka se ti zachtělo, jo?, pro mě ale oslavná chvíle hodná zapsání na tento prachem zapadlý a potkany ohlodaný blog.