#31 Olympiáda, to je paráda aneb Pchjong co?
Zimní olympiáda je v plném proudu a kromě všeobecného
pozdvižení a opětovného objevení vlastenectví v našich srdcích mi tato
speciální událost připomíná, jak mi sledování sportovního dění dává zabrat.
Začnu lekcí z terminologie. Potrápily mě skiatlon a
skeleton. Asi je opravdu mimo hranice mého chápání, proč se proboha běžkování a
bláznivá jízda hlavou dolů sebevražedným namrzlým korytem na něčem
připomínajícím podvozek, jmenují skoro stejně. I teď jsem to radši hodila do Googlu,
abych se ujistila, co je co. A takových chytáků je tady víc, prosím pěkně.
Dále jsem nevěděla, že akrobatický sjezd a jízda
v boulích je totéž. Ale asi patnáct let jsem netušila, že Valašské
Meziříčí a Valmez je taky totéž, takže mě to u sebe nepřekvapilo. Nicméně, akrobatický
sjezd zní jako hromadné setkání cirkusáků a jízda v boulích zase asociuje zduřeniny
po celém těle. A přitom je to lyžování na dost záludné sjezdovce, na níž každou
chvíli, ať už chcete, nebo ne, najedete na skokánek, vyhodí vás pět metrů
vysoko a děj se vůle boží. Ale třeba předveďte saltomortále a u dopadu se
ušklíbněte, jakože vás tento skok docela bavil, ale už jste jeli „těžší věci“.
Pohoda. Akrobatický sjezd vs. Anna 1:0.
Při novém národním sportu (čtěte biatlonu) kroutím hlavou,
jak někdo může rychlostí kulového blesku bez pádu do škarpy běžkovat (neubráním
se silným vzpomínkám na povinný běžkařský výcvik na lyžáku a zjištění, že ty
boty na tom jako nedrží?) a tu a tam ještě vytasit malorážku a trefit se
pětkrát do terčíku, když do toho třeba navíc padají trakaře. Rovněž nechápu,
jak si vůbec někdo dokáže s něčím takovým na nohou tak elegantně lehnout a
hurá, střílíme. Mají můj obdiv, střelcoběžkaři. Při pohledu na ně mě napadá
známá hláška „Přála jsem si kuši!“ Kde
bych byla, kdybych našla v mladistvém věku zbraň pod stromečkem…hlas
v podvědomí mi říká, že na olympiádě asi ne. „Ale kuš, prosimtě.“
A jsme u toho, poslední naděje, jak se dostat na olympiádu,
je curling. Zametat umím, tak to by asi šlo. Ale ona to asi zas taková legrace
nebude, když i u tohoto sportu někdo považuje za nutné nelegální dopingové
posilněníčko. Kdyby ten dotyčný doma víc pomáhal, měl by natrénováno raz dva a
žádné zakázané lektvary by nepotřeboval. Tak.
Když získá Ledecká zlato, nejsem vůbec překvapená,
samozřejmě jsem seznámena s tím, že je na prkně favoritkou. Vlastně mi ta
olympiáda docela jde, vím co a jak, orientuju se a dělám dojem. Cože, na lyžích
jo, v „super dží jo“ (to teda nevím, co přesně je, prostě jeden z těch
ultračerných krpálů, asi fakt velký, když je super), no tak to nekecej. Ale to nečekala
ani Ester, takže klídek.
No a hokej, to je takový můj evergreen, asi ani nemusím
zmiňovat, že zakázané uvolnění bych klidně uvolněně povolila, ofsajd bych
nevysvětlila ani s doktorátem a celé je to prostě moc rychlé a ten puk je
moc malý a já prostě NESTÍHÁM, nestíhám sledovat co říkáš, Roberte.
Aby toho nebylo málo, všechno se to odehrává v Pchjongčchangu.
Pochopitelně ctrl c ctrl v, napsat to neumím, já prostě radši říkám, že v Koreji.
Přes veškerou nechápavost sportovce obdivuju. A nejen ty,
respekt si zaslouží i sportovní novináři. Zatímco zpravodajští žurnalisté
referují o tom, kolikátý den už nemáme pořádnou vládu, kdo kam zabrušuje, nebo
sdělují, že padají laviny, bitcoin a letadla, sportovní novináři si takzvaně
jedou to svoje. Jejich zprávy jsou často odlehčením, navíc, když se konají olympijské
hry, všichni napjatě očekáváme zprávy nejen o naší výpravě. Stojí za tím
spousta práce, a to už přímo v dějišti OH nebo v tuzemských redakcích.
Povolání je to náročné a zavděčit se posluchačům, divákům, nebo čtenářům není
vždy jednoduché. Tak vám všem děkuji. A do další olympiády se to všechno
doučím, slibuju.