Parapet

Možná to byla nakonec lepší zkušenost, než se promenádovat po chodbách monumentálních funkcionalistických budov Evropského parlamentu. Možná to byla nakonec lepší zkušenost, vidět davy zahraničních novinářů a jejich kamery a objektivy foťáků na vlastní oči při praxi, než sedět na přednášce jednoho z nich. Zcela určitě to byla nejlepší zkušenost nejen pro začínajícího novináře, ale především pro vždycky spokojenou a bezstarostnou mladou holku.

Vůbec nevím, kde začít. Myšlenky mi poletují hlavou zmateně a nekontrolovatelně, klepou se mi ruce a býval by se mi klepal i hlas, ale neodvažuji se cokoliv říct.

Vůbec nevím, jestli začít psát. Mám tady psát, jak velkou je takzvaný islámský stát hrozbou? Mám připomínat pařížské útoky? Mám se vyjádřit k vyjádření politiků a k vyjádření na reakci k vyjádření politiků? Ne, to teď dělat nechci. Jsem vůbec schopna svými smysly pojmout to, co se v minulých deseti hodinách stalo v belgické metropoli? A pokud tedy jsem, mám dost síly o tom psát? Mám vůbec na to stát se žurnalistkou?

Otázky stranou. Sama sobě dovolím prožít celý dnešek ještě jednou.

Sedím na snídani v luxusním hotelu Thon v samém srdci Bruselu. Dostala jsem jedinečnou možnost vycestovat do evropsky významné metropole na třídenní stáž, setkat se s novináři, europoslanci, kochat se pompézními budovami Evropského parlamentu a učit se novým věcem. V hlavě mám jen to, že všechny tyto snídaňové dobroty mi zaplatí Evropská unie a jaké mám štěstí, že zrovna já tady mohu být.

Sledujeme CNN. Breaking news, na letišti se střílelo. Sleduji záběry s postupně svírajícím se žaludkem, místa, která jsem před méně než čtyřiadvaceti hodinami navštívila, jsou plna kouře. Panika, evakuace, křik. První mě napadne, ještěže tam nejsem dnes, ach jak je lidská duše v těchto chvílích sobecká. Twitter během několika málo minut potvrdí, že se jedná o teroristický útok. Zveřejní počet mrtvých.

Čtu všechny zprávy, které vycházejí o útocích na letišti, v oné chvíli stále sedím u snídaňového stolu. Připadám si trochu zbavena smyslů. Když teď, o několik hodin později sedím v pyžamu na posteli, neumím si své pocity přesně vybavit. Jsem v tu chvíli dost mimo, ale nedá se nic dělat, už se přiblížila půl desátá ranní, musíme vyrazit do Parlamentu, začíná nám dnešní program, alespoň budeme mít o dění na letišti dostatek informací. „Ještěže je ten Parlament tak blízko,“ říkám si.

Pár minut později. Twitter hlásí útoky v metru, stanice Maelbeek. „Odtud jsme včera večer jeli na pivo, ne?“ „To je tady vedle, ne?“ Skutečně, exploze ve stanici vzdálené tři kroky od hotelu. Vyběhneme do vestibulu. Všude už je zmatek, na ulici vidím dým, cítím síru a srdce mi buší. Všech kolem se zmocní panika, je to řetězová reakce. Je to jako lavina, člověk jindy za každé situace klidný nyní nemůže ovlivnit pocit nervozity a strachu.

Pak už to jde ráz na ráz. Dostaneme zákaz přiblížit se k oknům, podlehnu ale žurnalistickému pudu a sleduji venku pobíhat několik mužů v kuklách, zanedlouho je doplní těžkooděnci. Policisté odhání civilisty pryč, houkají sirény, ulice je již nyní uzavřena z obou stran. Nevím, co bych přesně měla udělat, nechci volat domů, jak to tady většina zkouší. I kdyby síť nebyla přetížená, stačí, že mám infarkt já, rodinu ušetřím.

Hotel je nejblíže od stanice metra, kde došlo k výbuchu. Recepce se začíná plnit zraněnými z metra. Sleduji něco, co by se dalo označit za improvizovanou pohotovost. Personál hotelu neztrácí profesionalitu, vyklízí nábytek z obrovské místnosti a ranění zde budou ošetřeni. Vidím paní s rozbitou hlavou, čelo jí zalévá krev a mě se zmocňuje pocit beznaděje. Personál naši pomoc odmítá, nemůžeme nic dělat. „We don´t need any spectators here,“ oznamuje mi lámanou angličtinou pracovnice hotelu, dále už jen slyším francouzské výkřiky ze všech stran. Raněných přibývá, většina je v otřesu s povrchovými zraněními, někteří z nich jsou ale i těžce popáleni. Místnost je nyní zakryta prostěradlem.

Chvíli mi zašumí v uších a ponořím se pod hladinu mých myšlenek. Sleduji, jak každý ze studentů z naší stáže vnímá situaci jinak. Většinu z nich už kontaktovalo nějaké médium, snaží se předávat autentické zprávy dál. Někteří jsou na tom psychicky hůř, než by jako budoucí žurnalisté v takové chvíli měli být. Osobně jsem slušně ve stresu, moji psychiku dost podkopal tak velký počet zraněných. Do toho všeho stále sledujeme Twitter a zprávy o výbuších v dalších stanicích podzemky, o čtvrtém stupni nebezpečí v Bruselu a o uzavření evropských institucí. Panikařím, v duchu si připadám jako desetileté děvčátko. Z žurnalistického hlediska jsem situací fascinována, stále se snažím zjistit nové informace, nahraji zprávu pro televizi a pošlu ji několik tisíc kilometrů daleko. Z lidského hlediska ale cítím smutek a zášť, v onu chvíli doprovázenou velkým strachem, nyní už ne o sebe, pud sebezáchovy už se uklidnil. Strachuji se o Evropu, bojím se pohlcení válkou v Sýrii, přemýšlím o radikálním takzvaném ISISu, o násilí, o nenávisti panující na světě. Jaká metropole to bude příště? Bude to Praha?

Dva lidé z personálu neunesli náročnost situace. Nedivím se jim, čemu se ale opravdu divím, je tým personálu celkově. Situaci zvládají skvěle. Pracují na plné obrátky, zásobují nás jídlem a kofeinem, uklidňují nás.

Na Facebooku označím, že jsem v pořádku. Ano, to opravdu jsem, nic mi není. Jen se při sledování toho všeho cítím zabita uvnitř.

O několik hodin později se už situace nezmění. Zranění jsou ošetřeni a my můžeme vyjít ven.

Brusel zeje prázdnotou. Chtěl by se probudit ze zlého snu.

„Ty jsi jak lunt, to není možné, dáš si ještě knedlíček, nebo rovnou dva, šup!“ přikazuje babička, když mi nakládá na talíř o velikosti ufouního létajícího prostředku hrozně tlustě ukrojené domácí knedle a asi půl kila vepřového. Už na sto procent vím, že zase nedopnu kalhoty, a to jsem si řekla,  že něco shodím, protože je léto za dveřmi a velkým zakrývacím svetrům konec zvonec. Bohužel, když vidím, jak je to všechno šťavnaté a koutkem oka zahlédnu babi, jak se usmívá, když mám celou pusu mastnou a ani nedutám, protože do mě zrovna rychlostí světla skáče cholesterol, odložím postavičku do plavek na dobu neurčitou.

Úspěšně pokořím hlavní chod, jen tak celá přecpaná sedím, povolím si knoflíček, oddychuju a rozhlížím se kolem sebe. Jezdím k babi a dědovi tak málo. Čím jsem starší já, a čím jsou starší oni, tím víc mě to mrzí. Na poličkách v obýváku jsou hned vedle panenek Marií i fotky malé bezzubé Anny a ostatních členů rodiny. Sto dvacet let starý červený gauč a trochu nechutně chlupatý koberec. Pořád to tady vypadá stejně.

Mám chuť na kafe, protože jsem přece už na vysoké a tam se káva pije, vypěstovat si na ni návyk nebylo vůbec nic těžkého, v každém druhém příspěvku se o kafi zmíním. Neboj Ani, pořád je to zábavné a lidi to baví číst. 

S lehkým odporem přijmu babiččinu nabídku kofeinového nápoje, je mi jasné, že přinese turka. Ten mi teda moc nejede, na věštění z lógru mám ještě času dost. K mému velkému úžasu mi babi podává rozpustnou, prý pro nás mladé koupila jakési neskaféčko. To mě rozesměje a potěší, jak na vnoučátka myslí. Na ty své budu taky jednou takhle myslet, i když se asi budu muset naučit s teleportem, pořídit si 3D tiskárnu a vlastnit iPhone106s, abych jim stačila.

Kafe mě málem zabije, ale je to moje chyba, když jsem si poručila dvě lžičky, měla jsem zdůraznit, že nemyslím polévkové. U opatrného usrkávání toho smrťáka nemohu přestat polemizovat nad tím, jaká budu já v babičkovském věku, jak moc se doba změní. Přemýšlím, jestli budu taky denně sledovat AZ kvíz a odpovídat na otázky daleko dřív, než skončí časomírka. Jestli budu taky nadávat televizi a rozčilovat se, že teďka sis měl proboha vzít Ká jako Karel, potom to už nespojíš.

„Tak co ta tvoje knížka na internetě?“ zeptá se s opravdovým zájmem babička, aniž by tušila, že bude hvězdou mého dalšího blogu. „Někdy mi to dones na papíře, my si to s dědou taky rádi přečteme,“ povídá dál a mrkne směrem ke košíku, který by spíš ocenili někde v optice. A mě znovu napadne, jaká jednou budu já, jestli taky budu mít v košíčku na stole třicatery brýle – jedny na čtení, jedny na telku, jedny na psaní povídek, jedny na ven, jedny na doma, jedny sváteční, jedny z Lidlu, jedny bez nožičky a jedny sluneční.

Přestože jsem v posledních dnech vážně šťastný jedinec, všechno vychází jak má a já to hned po další dopsané větě půjdu zaklepat, připadají mi některé z dnešních blogořádků trochu hořké a zamyšleně posmutnělé. Je to asi tím, že si někdy opravdu vyčítám, jak málo babičku a dědu navštěvuji. 

Odjíždím a mám v igelitce domácí vajíčka, domácí kyselé okurčičky, vývar ze slepice, která bývala taky domácí a odvážím si i celý, ještě nerozkrájený štrúdl – s láskou pečený. Zase si slibuji, že je budu navštěvovat častěji. Poprvé to ale slibuji veřejně, teď to budu opravdu muset dodržet.

Tak brzy ahoj babi a dědo a sbohem ploché bříško!

Jako většina mých blogopříspěvků vzniká i ten dnešní ve vlaku. Samozřejmě jsem si otevřela ještě dalších deset okýnek ve Wordu, jelikož až příliš mnoho školních prací začíná smrdět deadlinem, ale ve vlaku mi studentská produktivita v poslední době moc nevychází.

Pěkně si hovím na křesílku v Regiojetu, připadám si vždycky trochu vznešeně a namyšleně, když cestuji právě tímto vlakem. Nechci dělat žlutým vlakům přílišnou reklamu, protože v Českých drahách si zase připadám jako punkáč, dobrodruh a čundrák a to mám taky moc ráda, ale nejsou tam dortíky za devět korun a není tam WiFi a stojí to při mé rozsáhlé sbírce studentských průkazek v podstatě stejně, tak co.

Kupéčko sdílím se dvěma spolucestovatelkami. Holčičce naproti mě může být tak pět nebo šest. Předškolačka celá sladěná a oháklá z háemka houpe spokojeně půl metru nad zemí nohama a opírá se ramenem o svou mámu, která je oháklá v něčem ještě lepším a čte si. Když zvednu oči od laptopu, holčička na mě zírá obrovskýma očima a u toho mlsá lízátko, které si namáčí do kyselého prášku. Tohle lízátko jsem měla fakt nejraději, vždycky jsem si ho kupovala po plavání v bufetu, to lízátko bylo totiž o moc lepší než plavání. Jen mě vždycky trochu děsilo, že mělo tvar nohy, ale jinak bylo parádní. Mám děti moc ráda, a tak na ni přátelsky mrknu, ale asi ji to moc nepotěšilo, protože se raději rychle odvrátila k oknu. Naštve mě to, protože jsem si vždycky myslela, že to s dětmi umím a mají mě taky moc rády. Její mamina si zaujatě čte, místo toho, aby se jí věnovala, asi chce mít chvíli pokoj, ale i tak, hlavně že jsou obě tak vyoblíkané.

Jsem fakt ráda, že si maminka čte, doufám, že jí to vydrží celou dobu. Kdyby si nečetla, ptala by se, co bylo ve školce, a přece nemusí vědět všechno, hlavně to, že jsem celý týden nejedla polívčičky, jen tak na protest. Naštěstí pro mě chodil tento týden taťka, ten nemá čas se vybavovat s paní učitelkou, takže je to polívkové tajemství. Babička bývá taky dost zvědavá, ale nesmím se prozradit. Ta naproti mě vypadá jako docela hodná paní, ale dost možná, že to ještě není paní, maminka říká takovým velkým holkám trochu jinak, myslím, že to začíná nějak na s. Nebudu na ni ale mrkat nazpátek, je cizí, s cizími se nepovídá, tak asi ani nemrká. Má fakt dobrý počítač, určitě hraje hry. Taky bych takový chtěla, nebo aspoň tablet, některé děti ve školce už ho mají. Ale maminka mi radši kupuje časopis Sluníčko, nuda, snad si nevzpomene, že ho mám v batůžku. Alespoň jsem ji přemluvila na tohle boží kyselé lízátko, jenom je trochu divné, že vypadá jako noha.

Studentská léta mi někdy hrozně chybí, obzvlášť když vidím studenty takto ve vlaku, jak ujíždějí kilometry směrem k domovu, ještě žádné velké starosti v podobě dětí, manžela, práce a domácnosti. Nemusí řešit to, že si manžel vzal auto na celý víkend kdovíkam a na oslavu narozenin jeho táty jedeme vlakem jen my dvě, navíc navlečené ve slavnostním, protože tchýně je na tohle prostě úchylná. Jen listuji v tom braku, co tady rozdávají, samotné je mi trochu trapné, že nečtu nic sofistikovanějšího, ale od té doby, co se narodila Ema, jsem přečetla snad jen pár brožur o laktaci. Pořád je co dělat, nemám na sebe moc času. Dceři jsem podstrčila lízátko, které je nahnané éčkama a navíc má nechutný tvar nohy, ale aspoň si tím nezasviní šatičky a bude si myslet, že jí něco dopřeji. Na Vánoce by snad mohla dostat ten tablet, ale nevím, děti jsou už tak dnes čím dál méně dětmi. Ach jo, snad jsem dobrá matka.

V Pardubicích se dvojice dam začne oblékat,  holčička se klasicky loudá, protože ve vlaku je to přeci jenom bezva a maminka se ji snaží popohánět, celá nervózní, s vidinou toho, že nestihnou vystoupit a pojedou až na Moravu. „Řekni slečně na shledanou,“ přikáže mamča. „Čau!“ zamává mi.

A jsou pryč. Připadám si najednou vážně osaměle, skrz tyto řádky jsem se s nimi tak trochu sblížila. Možná je to všechno nesmysl, nebo je možná pravdivé každé slovo. Když už nic, alespoň jsem dnes dala zabrat své fantazii. A za všechno může to lízátko, co vypadá jako noha.