#13 Žurnalista musí vědět všechno aneb Kteří jsou naši?
Proč mě posledních pár let přitahuje žurnalistické řemeslo?
Jednoduše obdivuji novinářský všeobecný přehled.
Schopný žurnalista je na první pohled docela normální,
nezajímavý a obyčejný člověk. Najednou ale začne sypat z rukávů a nohavic
nejčerstvější informace o uprchlické krizi, ví, na čem teď dělá NASA, prohodí
něco málo o tom, jak si vedou akcie Microsoftu, své názory obohatí o latinský
citát a překvapí vás i se zítřejší předpovědí počasí pro Kuala Lumpur.
Proto se do sebe snažím ze všech možných novin, webů, knih, pořadů,
filmů a dokumentů natlačit co nejvíce informací o světovém i domácím dění,
abych si ve škole vůbec škrtla a jako bonus někoho oslnila svými širokými
znalostmi u dvojky bílého.
To ovšem není ani zdaleka všechno. Žurnalistické pole
působnosti sahá daleko dál a k všeobecnému přehledu navíc neodmyslitelně
patří ještě jedna obávaná disciplína.
Sport.
Ačkoliv to není pravidlem, ženy mají z tohoto tématu
často strach. Některé zástupkyně něžného pohlaví jednoduše nemají značnou dávku
důvtipu, když se jedná o branky, body a vteřiny. Bohužel, i přes mou urputnou
snahu porozumět všem štulpnám a červeným kartám se často ocitnu ve sportovních
úzkých a bojím se, že budu vyslána napsat zprávu o sportovním klání. Dokud si
totiž jako budoucí žurnalisté neujasníme, co jednou bude naším středem zájmu,
píšeme, čas od času, úplně o všem.
To, že od sebe nerozeznám obří a superobří slalom a zdá se
mi, že všichni adrenalinoví lyžaři a Ondrové Bankové prostě sjíždí Mount
Everest, to by ještě takový problém nebyl. V těchto menších sportovních
odvětvích má žurnalista ještě jaksi povoleno se ztrácet a informace dlouze
dohledávat, nejde totiž o sporty s titulem národní.
Fotbal, v Čechách tak vznešený a uznávaný. Snad všichni muži v naší
rodině byli amatérskými fotbalisty a
snad všechny už opravdu unavuje odpovídat mi na zvídavé otázky ohledně kopané.
Pomocí figurek z Člověče, nezlob se!
se mi snažili vysvětlit, co že je to ten ofsajd. Po mém ustavičném nechápání by
mě ale nejraději vyhodili před domečkem.
Některé věci jsou mi ale jasné a chápu je. Třeba rohový kop
se kope z rohu, a tak to má být, s tím problém nemám. Jiné kopy se
ale kopou z různě velkých vápen a ty jsou legrační, tam se někdy protihráči
obětavě postaví do řady a snaží se nepřijít k úrazu, některé partie
dokonce pečlivě zakryjí. To se můžu smíchem potrhat a dědeček mě vykáže
z obýváku, že se chovám jako malá.
Dalším důležitým a neopomenutelným sportem je hokej. Tady
mám taky značné mezery, kterým postupem času přicházím na kloub. Někdy rozhodčí
začne cvičit a máchat rukama jako na spartakiádě a potom si jde jeden z hráčů
s chráničem, který mu chrání poslední řezák v ústech, sednout na
trestnou lavici. „To nebylo hákování,“ vzteká se dědeček a já se vztekám taky,
protože i když moc nevím, o co kráčí, emoce k tomu rozhodně patří.
V hokeji ale vždy sleduji národní tým, protože jsem
jeden z těch svátečních vlastenců, který si na jednu stranu tváře
(většinou zrcadlově) nakreslí vlajku naší zemičky a na druhou tvář si hrdě
napíše šedesát osmičku. A tak prostě fandím, skáču, jsem nervózní a křičím
góóóóól, jen většinou o trochu později než Robert Záruba.
A jelikož se dnešní novináři ve svých klimatizovaných kávou prolitých kancelářích vyjadřují k situaci v Sýrii, k ceně pomazánkového másla a k poklesu turistů v Mohendžodaro, budu moci nakonec i já, když pochytím nějaký ten sportovní slang a novinářskou sebejistotu, oslnit napříště dědečka větou jako: „Dědo, Sparta podlehla pod náporem presujících Zlíňáků, tlačili jsme je, navíc výborná ofenzíva a gólman udělal nulu.“
0 komentářů:
Okomentovat