Parapet

„Tak to bychom mohli konečně zajet na nějaký výlet, když už má tvoje starší dcera po těch zkouškách,“ lobbovala za udržování rodinné tradice maminka.

„Ty ses zbláznila. Teď? V období mistrovství Evropy?“ odpověděla hlava rodiny zcela nekompromisně.

Jak už možná někteří Parapeťáci vědí, v naší rodině je fotbal stejně důležitý jako nákup potravin či úklid domácnosti. Kromě Vánoc a Velikonoc slavíme (ať už dobrovolně či z donucení) i jiné svátky, jako je například finále Synot ligy, finále Premier League, mistrovství světa, nebo právě probíhající mistrovství Evropy ve fotbale. To znamená, že až do 10. července (kdy to čutání a zelený trávník z obrazovky rodinné televize na chvíli zmizí), je u nás vše podřízeno právě fotbalu.

Mistrovství máme dvojí. To, na které se našemu nároďáku nepodaří probojovat, ještě není tak horké a smrtelně důležité. Letos ovšem nastala situace opačná a partička v čele s Rosickým se do Francie na evropskou čutačku vypravila. Tento fakt s sebou přináší určitá opatření. 

Než celá fotbalová sláva vypukne, zruší tatínek všechno, co nezapadá do harmonogramu naplánovaných zápasů. Upraví si pracovní dobu, na rozhodující mače je schopen využít poslední dny dovolené a ovladač od televize brání vlastním tělem. Do rodinného kalendáře připíše ke všem dnům, kdy naši hrají důležitý fotbiš, velké písmeno F – v těchto dnech po něm celá rodina nemůže nic chtít, proboha, fotbal je svátek. Zruší i lékaře přes alergie, ke kterému je objednán už několik měsíců a kam se také jen tak někdo nedostane, ale v tu dobu, kdy měl přijít, prostě hrajeme se Španělskem, takže raději bude dalšího půl roku chodit kolem pivoněk kilometrovým obloukem, ale láska k fotbalu je evidentně silnější než jeho alergické reakce.

Při sledování fotbalového zápasu je u nás v obýváku stanoven zasedací pořádek, který se musí dodržovat minimálně stejně striktně, jako rozestavení hráčů na hřišti. Řečeno jednoduše, ti, co fotbalu rozumí, mají privilegium velkého pohodlného gauče. Ostatní, fotbalovou múzou nepolíbení členové, jsou vyhoštěni do okrajových částí obýváku, aby moc nerušili, a hlavně se neptali na úplné nesmysly ohledně ofsajdů. 

Dva tábory jsou tedy jasně stanoveny. Mladší sestra měla na nohách kopačky daleko dříve než holčičí sandálky, a tak s tatínkem horlivě debatuje o rohových kopech, placírkách, tutovkách, břevnech a miliónových přestupech. V jejich rozhovorech jsem ztracená zhruba stejně jako v přednáškách z ekonomie.

Mě a maminku zajímají při zápasech úplně jiné faktory, než držení míče a počet žlutých karet. Dokážeme ocenit dobře vypadající účes, úhledně upravené vousy a kvalitu svalového objemu jednotlivých hráčů. 

„Podívej, to je ten od té supermodelky a ten ulízlej chodil s tou, co dělá to počasí, ne?“ 

„Ten potetovanej se ti jako líbí, jo?“ 

„Tomuhle ta čelenka fakt nesluší a ten Čech v té přilbičce vypadá hrozně legračně.“

O přestávce proběhne mezi dvěma tábory lehká výměna názorů, fotbaloví odborníci si totiž stěžují na neodborné štěbetání fotbalových laiků. Potom se já nebo maminka odhodlaně zeptáme, jak dlouho ta pauza mezi třetinami (chybička se vloudila) trvá, což fotbalové experty naprosto dorazí a jakoukoliv další komunikaci odmítají.

Přes všechny zápasové peripetie se přiblíží jeho konec, který je pro další fungování celé rodiny klíčový. Všichni členové přejí národnímu týmu jenom ty nejlepší výsledky, někteří kvůli neutuchající vášni pro kopanou a zarytému fotbalovému vlastenectví, jiní pro pohodový chod domácnosti a trochu klidu. 

Když vyhrajeme, tatínek maminku líbá na tvář a Česká republika konečně ukázala, že je co k čemu. Pokud se nám nezadaří, vyslechneme analýzu zmařených šancí, proklínáme zkorumpované rozhodčí a vzpomínáme na staré časy, kdy nám to s tím fotbálkem ještě šlo. 

Jak tady tak sepisuji naše rodinné fotbaltrable, musím říct, že i přes to, že fotbalu rozumím jako koza petrželi, ráda ho s našimi experty sleduji. Někdy spíše sleduji je, jak horlivě fandí, jak se radují, jak si plácají, nebo jak se vztekají a naříkají, že tohle by zahrála líp i naše Anna. Uvědomuji si, jak ráda s touhle bandou trávím čas a jak mi přes rok, kdy jsem doma opravdu málo, hrozně chybí. A tak se dívám, jak se rodinní experti dívají na fotbal, a těším se, až si společně užijeme skvělé léto. Teda až po EURU, samozřejmě.

Jak rychle se to zkouškové přiblížilo, tak rychle i uběhlo. Pokud všechno vyjde podle mého detailně propracovaného zkouškoplánu, tak už zítra touhle dobou budu na báru objednávat oslavnou dvojku (lahev) bílého, protože bude za mnou i poslední zkouška, a já tak budu moci slavit úspěšné proplutí prvním ročníkem vysoké školy. Než ale všechen svůj zkouškový stres utopím v extraktu z vinné révy, musím své studentské duši ulevit i skrz pár řádků.

Mít hotové zkoušky již na začátku června je obecně chápáno jako velký akademický úspěch, samu sebe bych nejraději na rukou nosila, doma jsou na vás pyšní a vaří se jen to, co máte rádi vy, a v kolektivu spolužáků jste za žurnalistické eso, které má nejdelší léto ze všech.

Konec (předčasného a lehce trapného) vychloubání se. Nasekat si zkoušky tak rychle za sebe přináší spoustu študáckého utrpení, těžkou asociálnost, měsíc nevytrhané obočí a velmi špatnou reaktibilitu očí na denní světlo, jelikož vycházíte ven jen na ony zkoušky nebo si ojediněle zaskočíte do knihovny či do Kauflandu. 

Každý samozřejmě zvládá zkoušky a stres s nimi spojený po svém. Osobně obdivuji kliďase, kteří:

a) Všechno umějí, a proto se nestresují.

b) Nic neumějí, a proto se nestresují. 

c) Vědí, že alespoň něco určitě vědí, a proto se nestresují.

Já totiž stresuji vždy a všude, za každé situace. Nervozita mi dává zabrat opravdu ze všeho nejvíc. I přes to, že v učení sedím, ležím, spím i bdím a den před zkouškou si připadám v daném oboru jako zkušený mástr, následující ráno, kdy do zkoušky zbývají tři hodiny, se ze mě stává mistr světa ve stresu před důležitým výkonem. Najednou mám pocit, že nevím ale vůbec nic, jsem bílá jako stěna a pan žaludek mi naznačuje, ať dneska raději nesnídáme. 

Po nesnídani nervózně poskakuji, trajdám křížem krážem po celém pokoji a opakuji látku tak nahlas, že přemýšlím, jestli se nějak slušně nezeptat sousedů, zda by nešli na zkoušku místo mě. Stejně už to určitě všechno slyšeli minimálně dvacetkrát. Jako čestná studentka návrh o podvodu s identitou ale rychle zavrhnu, pokecám si šaty zubní pastou, jsem celá unavená, protože mám kvůli pochodování u opakování v nohách asi pět kiláků, do tašky si sbalím průměrně sedm mizerně píšících propisek, z kýblu vytáhnu nervy a odcházím na zkoušku. Tu většinou nějak zvládnu a slibuji si, že příště tedy už žádné stresování. Hahaha.

Zjistila jsem také, že jsem daleko menší rebel, než jsem si o sobě dříve myslela. Naposledy, když jsem si odvážně napsala tahák na stehno s tím, že pak šatičky jen lehce přitažlivě vyhrnu a všechno rychle elegantně opíšu, jsem byla zpocená i tam, kde jsem si myslela, že se potit nelze. S nervy na ještě větší dranc jsem měla šaty po celou dobu písemné zkoušky stažené skoro ke kotníkům, což bylo značně nepohodlné, a navíc jsem asi nevypadala jako někdo, kdo je v naprosté mentální pohodě.

Tohle období má ale i svá pozitiva. Myslím si, že se ze mě o zkouškovém stává lepší člověk. Velice pilně si totiž pěstuji dobrou karmu, kterou nutně potřebuji ke zvládnutí všech studentských povinností. Když vidím v tramvaji někoho v ohozu z módního pekla, neřeknu si: „Proboha, ta je snad barvoslepá,“, ale spíš: „Chudinka, ta nemá pro módu cit.“ Všechno zlé se totiž může obrátit proti mně a já pak budu mít málo kreditů. Proto také poslední měsíc extrémně poctivě třídím odpad a pouštím sednout starší spoluobčany v metru. Tolik vykonaného dobra, to není jen tak.

Podle všeho mou téměř humanitární činnost karma bedlivě sleduje, jelikož jak už jsem psala, snad to tímto vším nezakřiknu a zítřkem pro mě začíná léto. Konečně uvidím všechny, které jsem poslední měsíc a půl úspěšně zanedbávala, objevím dosud neznámá místa, budu psát o nových zážitcích a nejdůležitějším posláním bude pořádně se opálit. A taky obalit nervy slunečním svitem, voňavým vzduchem a ginem s tonikem, protože jim to za tohle zkouškové opravdu dlužím.