Sedím na recepci v horské chatě a v obepnutém termotriku, sem tam se podívám z okna na zasněženou večerní sjezdovku a popíjím něco, co se jmenuje Horký Francouz. Ne že by mi to chutnalo, ale pijí to tady všichni. Hlavně ale tajemně ťukám do klávesnice nový příběh.

Amatérský sport neboli pořádná lyžovačka přináší každoročně skvělou zábavu v podobě krkolomných pádů z vleku nebo zamilování se do lyžařských instruktorů v dětské školičce, což znamená spoustu námětů pro můj dnešní zimní fejetonek.

Nebo taky ne.

Místo hyperzábavných sněhových radovánek teď ležím doma v posteli se svou aktuálně jedinou společnicí - angínou. Nemoci jsou jako otravní lidi, které nechcete z nějakého důvodu (třeba proto, že jsou otravní) potkat. Narazíte na ně vždycky v tu nejnevhodnější dobu. Nikdy nemáte na vybranou a musíte s nimi strávit nějaký čas, nedej bože si s nimi dokonce i povídat, tedy spíše oni mluví a vy přemýšlíte, kde se ten otřesný člověk vypíná, prostě hrůza.

„No vidíte, alespoň si odpočinete,“ pravil pan doktor hned potom, co mě celou ohmatal a usoudil, že na lyžování můžu zapomenout. Na lékorkový bonbon a omalovánku sanitky už v devatenácti také nárok nemám, takže jsem se opravdu cítila na pokraji svých fyzických, ale hlavně psychických sil – nesnáším nemoc a nemoc nesnáší mě!

Den 1.: Mám horečku, svět se se mnou točí a duní mi v hlavě. Jsem úplně mimo, na otázky všeho druhu odpovídám jen ano/ne a obávám se, že na to není žádný algoritmus. Kdyby mě zrovna někdo přijímal do své temné sekty, asi bych si toho ani nevšimla.

Den 2.: Horečka stále vítězí na plné čáře. Snažím se uhrát alespoň remízu a tak zahajuji protestní osmačtyřicetihodinový spánek s přestávkami na léky a hltík jitrocelového sirupu, jediná věc, která je na tomto sportovním stonání pozitivní.

Den 3.:  Zzzz

Den 4.: Oslavujte, radujte se, vyvalte sudy s vínem! Je mi o poznání lépe, dvoudenní spánek zabral a tak od rána do večera sleduji filmy a seriály a říkám si, že ten laptop je skvělý vynález, který prostě neomrzí.

Den 5.: Laptop mě omrzel. Strašlivě mi chybí sociální interakce. Chtěla bych si zahrát prší, člověče nebo i Dostihy a sázky, které nemám ráda. Bohužel, všichni se ke mně chovají jako bych měla žloutenku, tuberu nebo toxoplazmózu. Obchází mě kilometrovým obloukem a ani mě nepohladí. Čekám, kdy začnou nosit roušku.

Dnešní šestý den mé nemoci se mi podařilo zmátořit mladšího sourozence na partičku piškvorek. Prohrála jsem, takže se mi dost výrazně přitížilo, v celkovém měřítku už si ale připadám docela fit. Snad tedy letos ještě stihnu odjet na pár dnů na hory a napsat několik řádků o sněhovém dovádění, budu si však muset vymyslet nový úvod nevídaně zábavného fejetonku. Musím ale uznat, že ani angína nakonec nebyla nejhorším tématem na světě.