#10 První blogokulatiny aneb Baví mě to víc a víc

Anna 11:01 6 Comments Edit

Když jsem se rozhodla začít psát tento glosující a vždy trefný a zábavný internetový deník, netušila jsem, že čas od času vlastně tak úplně vtipem nesrším, a že je tohle pisálkování i určitý závazek. Nevím, čím to je, ale dneska do svého psaného receptu přidávám špetku sebelítosti, zamyšlení a na závěr to celé zaleji svým vylitým srdíčkem.

Je neděle, dvě hodiny ráno a já lituji toho, že nemám zbrojní pas nebo nedělám závodně biatlon. To bych se totiž mohla picnout svou malorážkou do spánku a měla bych od toho všeho, co neustále odkládám a dnes je potřeba to dokončit, svatý pokoj.

Před časem jsem si na možná lehce pochybném, ale za to velmi poutavém webu přečetla něco jako: Začínáte blogovat? 10 rad, jak se stát úspěšným blogerem! Radostí jsem se třikrát otočila na kancelářské židli. No výborně, něco přesně pro mě! Nadšení samozřejmě upadlo již při radě číslo 3, ono je důležité tyto radící články podrobit určité zdravé skepsi. Kromě novinek typu: je dobré psát bez hrubek a s diakritikou nebo čleňte text pro přehlednost do odstavců, mě ale jedna rada přeci jen zaujala – vydávejte článek jednou týdně.

A tak se čas od času stane, že pondělní články vznikají při nedělním měsíčku, já se snažím pekelně soustředit na můj specifický humor a šarm a s obkladem na hlavě si kladu na srdce: piš to odlehčeně, nenásilně a prostě jakoby nic, Anno!

Někdy se dokonce stane, že všem, u kterých si myslím, že by je to mohlo zajímat, říkám, že mě asi opustila múza, co s tím budeme dělat, stěžuji si na život bez osudových zvratů, hysterických scén a trapných přešlapů. O čem mám asi tak jako psát?

Jindy jdu po ulici a do hlavy mi nějakým nekontrolovatelným záhadným způsobem přiletí námět na nový fejeton a je tak neodbytný, že si musím sednout na lavičku vedle stařenky, jejího nákupu a jejího kokršpaněla a začít psát alespoň do poznámek v telefonu, než si námět zase odletí pryč a já na něj zapomenu. Při ťukání do mobilu sem tam nahlas vyprsknu smíchem a polohlasně se pochválím, že tohle je fakt dobrý, to se ti, Anno, teda povedlo.

Ať už tedy řádky, které se na blogu objeví, vznikají jakkoliv, je to pro mou centrální nervovou soustavu teprve začátek, jelikož po zveřejnění nového textu doma trnu, skáču střídavě po levé a pravé noze, jančím, mám chuť na panáka a ostražitě čekám na první odezvy, zda se článek líbí, nebo bude zatracen v pekle neúspěšnosti.

Zároveň je to ale všechno trochu úsměvné, jelikož mě především psaní moc baví, a kdybych nepsala na web, tak prostě píšu do šuplíku. Už v osmi letech jsem totiž projevila velkou fantazii, oddanost k literární tvorbě a také duši ekonoma, když jsem věnovala mamince k narozeninám povídku o smutném oslíkovi. Dnes už sice nevím, jestli jsem svůj příběh považovala za spisovatelsky hodnotný, nebo jsem jen chtěla ušetřit, nicméně, do té doby datuji své blogokořeny.

Dneska tedy vychází desátý článek, což je důvod k oslavám, když přihlédneme k tomu, že u nových aktivit v mém životě vydržím vždy jen krátkou chvíli.

Jen pro představu:

Rozvíjet svůj talent na vaření – 2 měsíce

Udržovat si kondičku a pevnou postavu ranním během – 2 týdny

Mít pořádek v šatních skříních – 2 minuty

Proto mě moc těší, že dnešní fejeton má dvojciferné pořadové číslo. Dělá mi ohromnou radost, že se moje (zatím) jen skromné blogováníčko mnoha čtenářům líbí, že baví, že se v některé větě zhlédnou nebo poznají. I to je důvod, proč si někdy v neděli v noci dojdu ještě pro jedno kafe, neporuším jednotýdenní odbornou radu a jdu do psaní konečně po hlavě.

Parapet

#10 První blogokulatiny aneb Baví mě to víc a víc

Share this:

CONVERSATION

6 komentářů: