Ve sporech o tom, kdo to má v životě pozemském složitější, zda muži či ženy, jsem se vždy stavila do role nestraníka. Může za to můj věk, tedy nulová zkušenost s devítiměsíční interní zátěží, ale také docela úleva, že nemusím být nutně spřátelená se sekačkou na trávu, sekerou, vercajkem, a že nemusím zabíjet kapra. Vždycky mi připadalo, že úlohy v mužském i ženském světě jsou skvěle rozloženy a vyváženy, že to příroda bezchybně zařídila a není tedy důvod propadat panice, ať už máte v občance jakékoliv uznané pohlaví.

Omyl.

Jaro, léto, podzim, zima, plesová sezóna. Je v pohodě být ženou, dokud nepřijde nejhorší roční období. Plesová sezóna, období diet, čas naříkání a čas odříkání. Nikdy jsem necítila tak markantní rozdíl mezi životním údělem muže a ženy, pak ale přišla na scénu nová nerovnice o dvou neznámých, a to: Vybírání vhodného slušivého cenově dostupného oděvu na ples pro ženu x výběr téhož pro muže.

Hned první poznatek, který si žena ze zkoušecí kabinky odnáší, je ten, že vůbec netušila, na jakých částech těla si může připadat prostorově výrazná. Nedostatek pochopení má i pro skutečnost, že šaty daleko více sluší ramínku, než jí samotné. V hlavě má nyní chudák jen to, jak oslnivě a zároveň přirozeně a nonšalantně budou vypadat ostatní, zatímco ona bude sedět v koutě v kostýmku po babičce/pytli, nebo na ples raději vůbec nepůjde. S pocitem totální psychické deprivace se opatrně snaží vytratit z kabinky tak, aby už ani koutkem oka nezavadila o to rozšiřující prolhané zrcadlo, které jí zkazilo nejen dnešní večer, ale celkový názor na život. Při východu z obchodu se jí honí hlavou myšlenky o nespravedlnosti světa a ráda by sdílela svůj smutek na sociální síti, proto vytáhne mobil ukazující novou smsku od doprovodu na ples: „Hned prvni oblek mi padl, byl ve sleve. Slusi mi vic motylek nebo kravata?“

V takové situaci doporučuje devět z deseti žen radikální řešení. Nabízí se hubnutí s Halinou nebo hubnutí bez Haliny. Do plesu zbývá většinou tak čtrnáct dní, doprovod střídavě přikládá ke košili motýlek a kravatu, žena ho sleduje z ptačí perspektivy sedíc v sedle rotopedu a krůpěje potu signalizují méně centimetrů v pase a zároveň kratší šaty. Po čtvrthodince na cvičícím stroji si žena dopřává rajče a dva plátky salátové okurky jako přílohu. S neutuchající závistí současně sleduje doprovod na ples, jak se láduje bůčkem, protože kalhoty k obleku jsou mu trochu volnější.

Žena oplývající pořádnou dávkou vůle to ale většinou dokáže, na plese zazáří, na otázky typu: „Vypadáš výborně, nezhubla jsi trochu?“ odpovídá s cudným úsměvem jen: „Ale prosimtě, tohle já vůbec neřeším!“ Plesovému rautu se vyhýbá kilometrovým obloukem a těší se, že ještě dvě hodiny na jedenácticentimetrových podpatcích a s její čtrnáctidenní hladovkou bude amen.

Doma jako hrdá vítězka sleduje v televizi Českou Miss. „Ať se trochu nají, proboha,“ nahlas bouřlivě komentuje vychrtliny, vyžle a vystouplá žebra. U toho se spokojeně tlačí bůčkem a s čistým svědomím vytváří tukové zásoby na následující mrazivé dny, protože další pohroma nastane až tehdy, kdy si bude muset jít vybrat plavky na letní dovolenou, ale do té doby, času dost.