Parapet

Proč mě posledních pár let přitahuje žurnalistické řemeslo? Jednoduše obdivuji novinářský všeobecný přehled.

Schopný žurnalista je na první pohled docela normální, nezajímavý a obyčejný člověk. Najednou ale začne sypat z rukávů a nohavic nejčerstvější informace o uprchlické krizi, ví, na čem teď dělá NASA, prohodí něco málo o tom, jak si vedou akcie Microsoftu, své názory obohatí o latinský citát a překvapí vás i se zítřejší předpovědí počasí pro Kuala Lumpur.

Proto se do sebe snažím ze všech možných novin, webů, knih, pořadů, filmů a dokumentů natlačit co nejvíce informací o světovém i domácím dění, abych si ve škole vůbec škrtla a jako bonus někoho oslnila svými širokými znalostmi u dvojky bílého.

To ovšem není ani zdaleka všechno. Žurnalistické pole působnosti sahá daleko dál a k všeobecnému přehledu navíc neodmyslitelně patří ještě jedna obávaná disciplína.

Sport.

Ačkoliv to není pravidlem, ženy mají z tohoto tématu často strach. Některé zástupkyně něžného pohlaví jednoduše nemají značnou dávku důvtipu, když se jedná o branky, body a vteřiny. Bohužel, i přes mou urputnou snahu porozumět všem štulpnám a červeným kartám se často ocitnu ve sportovních úzkých a bojím se, že budu vyslána napsat zprávu o sportovním klání. Dokud si totiž jako budoucí žurnalisté neujasníme, co jednou bude naším středem zájmu, píšeme, čas od času, úplně o všem.

To, že od sebe nerozeznám obří a superobří slalom a zdá se mi, že všichni adrenalinoví lyžaři a Ondrové Bankové prostě sjíždí Mount Everest, to by ještě takový problém nebyl. V těchto menších sportovních odvětvích má žurnalista ještě jaksi povoleno se ztrácet a informace dlouze dohledávat, nejde totiž o sporty s titulem národní.

Fotbal, v Čechách tak vznešený a uznávaný. Snad všichni muži v naší rodině byli  amatérskými fotbalisty a snad všechny už opravdu unavuje odpovídat mi na zvídavé otázky ohledně kopané. Pomocí figurek z Člověče, nezlob se! se mi snažili vysvětlit, co že je to ten ofsajd. Po mém ustavičném nechápání by mě ale nejraději vyhodili před domečkem.

Některé věci jsou mi ale jasné a chápu je. Třeba rohový kop se kope z rohu, a tak to má být, s tím problém nemám. Jiné kopy se ale kopou z různě velkých vápen a ty jsou legrační, tam se někdy protihráči obětavě postaví do řady a snaží se nepřijít k úrazu, některé partie dokonce pečlivě zakryjí. To se můžu smíchem potrhat a dědeček mě vykáže z obýváku, že se chovám jako malá.

Dalším důležitým a neopomenutelným sportem je hokej. Tady mám taky značné mezery, kterým postupem času přicházím na kloub. Někdy rozhodčí začne cvičit a máchat rukama jako na spartakiádě a potom si jde jeden z hráčů s chráničem, který mu chrání poslední řezák v ústech, sednout na trestnou lavici. „To nebylo hákování,“ vzteká se dědeček a já se vztekám taky, protože i když moc nevím, o co kráčí, emoce k tomu rozhodně patří.

V hokeji ale vždy sleduji národní tým, protože jsem jeden z těch svátečních vlastenců, který si na jednu stranu tváře (většinou zrcadlově) nakreslí vlajku naší zemičky a na druhou tvář si hrdě napíše šedesát osmičku. A tak prostě fandím, skáču, jsem nervózní a křičím góóóóól, jen většinou o trochu později než Robert Záruba.

„Jaký bylo rande?“

„Fakt hrozný!“

„Jak moc?“

„Úplná katastrofa. Bavili jsme se o počasí …“

Rozhovory o počasí jsou v mém okolí většinou chápány jako jedny z nejnudnějších na světě, prostě jako taková z nouze ctnost, když jste nuceni povídat si s někým, kdo letos neviděl žádný film, nechodí do divadla, nesportuje, pouze hraje občas šachy sám proti sobě, jednoduše ho nic nezajímá a nejen že nežije sociálně, je dokonce mrtev i na sociálních sítích, protože nemá Facebook, a dokonce neví, co je to Twitter.

Někdy je na počasí také nahlíženo jako na dost senilní záležitost, neboť vás nemusí trápit, že jste ráno nestihli předpověď v televizi, stačí si v autobuse přisednout ke dvěma sympatickým babičkám a (vy)poslechnout si vaše osobní meteorologické družice cestou do práce.

Jsem tedy asi trochu senilní nebo neskutečně nudná, ale počasí mě fascinuje. Docela často se přistihnu, že se mi dostává pod kůži, což není vždy to nejlepší, co bych pro své už tak poblázněné já mohla udělat.

Má symbióza (račte si všimnout odborného termínu) s okamžitým stavem ovzduší (račte si všimnout definice počasí) se nejvíce projevuje, když prší. Cestuji sama ve vlaku, mám milion věcí na práci, nevím co dřív, a proto nedělám nic a dívám se z okna. Dešťové kapky melancholicky stékají po obrovském nikdy neumytém okně a já se okamžitě nechám vyšší meteorologickou silou naprogramovat na člověka v hluboké depresi. Déšť vyplaví na povrch všechno, co se mi kdy v životě nepovedlo, nebo mě rozesmutnilo – od exkrementů na podrážkách, přes tatínky, kteří bojovali v Afghánistánu a dva roky neviděli své děti, po všechna má nepovedená rande, jež vedla k větě: „To je dneska venku krásně.“ Zároveň si ve vší té frustraci pustím do sluchátek smutnou hudbu o rozchodech, odloučení spřízněných duší a zlomených srdcích, protože když se cítím hrozně, tak svůj zdeptaný psychický stav ještě potřebuji nutně umocnit kvalitní brečící muzikou. Když jde kolem paní vlakuška s dotazem, jestli si nedám něco k jídlu, tak se slzami v očích požádám o všechno sladké, co mají v nabídce, protože mám šílenou depku.

Naprosto odlišná situace ale nastává, když je venku krásně a já se probudím do slunečného dne. Velká žlutá koule mě i přes vzdálenost 149 600 000 kilometrů nabíjí pozitivní energií a má nálada je takovým malým solárním panelem. Jsem najednou přesvědčena o tom, že oplývám superschopnostmi a všechno zvládnu levou zadní. A to, co nezvládnu, mi vlastně připadá docela banální a vtipné. Procházím se, červený flek na bílém tričku prozrazuje, že jsem nezvládla bezpečně poobědvat rajskou, mám každou ponožku jinou a dostala jsem pokutu v MHD, ale stejně se usmívám, protože je prostě fakt hezky.

O počasí si tedy lze moc příjemně povídat a ani netušíme, jaké rozměry a směry to může rozehrát a zlí nesouhlasní jazykové jsou stejně fádní, jako je počasí pouštní. Z celého tohoto polemizovaní o slunečnu a zamračenu plyne ale jen jedno ponaučení. Až se zase příště v konverzaci přiblíží něco jako trapné ticho a poslední volbou bude rozprava o počasí, nebude to můj konec, ale rozhovor nabere zcela nový rozměr! 

Tedy jen pokud dotyčný předtím nečetl tyto řádky. V tom případě je vše prozrazeno a už mě ani počasí nezachrání.

Když jsem se rozhodla začít psát tento glosující a vždy trefný a zábavný internetový deník, netušila jsem, že čas od času vlastně tak úplně vtipem nesrším, a že je tohle pisálkování i určitý závazek. Nevím, čím to je, ale dneska do svého psaného receptu přidávám špetku sebelítosti, zamyšlení a na závěr to celé zaleji svým vylitým srdíčkem.

Je neděle, dvě hodiny ráno a já lituji toho, že nemám zbrojní pas nebo nedělám závodně biatlon. To bych se totiž mohla picnout svou malorážkou do spánku a měla bych od toho všeho, co neustále odkládám a dnes je potřeba to dokončit, svatý pokoj. 

Před časem jsem si na možná lehce pochybném, ale za to velmi poutavém webu přečetla něco jako: Začínáte blogovat? 10 rad, jak se stát úspěšným blogerem! Radostí jsem se třikrát otočila na kancelářské židli. No výborně, něco přesně pro mě! Nadšení samozřejmě upadlo již při radě číslo 3, ono je důležité tyto radící články podrobit určité zdravé skepsi. Kromě novinek typu: je dobré psát bez hrubek a s diakritikou nebo čleňte text pro přehlednost do odstavců, mě ale jedna rada přeci jen zaujala – vydávejte článek jednou týdně.

A tak se čas od času stane, že pondělní články vznikají při nedělním měsíčku, já se snažím pekelně soustředit na můj specifický humor a šarm a s obkladem na hlavě si kladu na srdce: piš to odlehčeně, nenásilně a prostě jakoby nic, Anno!

Někdy se dokonce stane, že všem, u kterých si myslím, že by je to mohlo zajímat, říkám, že mě asi opustila múza,  co s tím budeme dělat, stěžuji si na život bez osudových zvratů, hysterických scén a trapných přešlapů. O čem mám asi tak jako psát?

Jindy jdu po ulici a do hlavy mi nějakým nekontrolovatelným záhadným způsobem přiletí námět na nový fejeton a je tak neodbytný, že si musím sednout na lavičku vedle stařenky, jejího nákupu a jejího kokršpaněla a začít psát alespoň do poznámek v telefonu, než si námět zase odletí pryč a já na něj zapomenu. Při ťukání do mobilu sem tam nahlas vyprsknu smíchem a polohlasně se pochválím, že tohle je fakt dobrý, to se ti, Anno, teda povedlo.

Ať už tedy řádky, které se na blogu objeví, vznikají jakkoliv, je to pro mou centrální nervovou soustavu teprve začátek, jelikož po zveřejnění nového textu doma trnu, skáču střídavě po levé a pravé noze, jančím, mám chuť na panáka a ostražitě čekám na první odezvy, zda se článek líbí, nebo bude zatracen v pekle neúspěšnosti.

Zároveň je to ale všechno trochu úsměvné, jelikož mě především psaní moc baví, a kdybych nepsala na web, tak prostě píšu do šuplíku. Už v osmi letech jsem totiž projevila velkou fantazii, oddanost k literární tvorbě a také duši ekonoma, když jsem věnovala mamince k narozeninám povídku o smutném oslíkovi. Dnes už sice nevím, jestli jsem svůj příběh považovala za spisovatelsky hodnotný, nebo jsem jen chtěla ušetřit, nicméně, do té doby datuji své blogokořeny.

Dneska tedy vychází desátý článek, což je důvod k oslavám, když přihlédneme k tomu, že u nových aktivit v mém životě vydržím vždy jen krátkou chvíli.

Jen pro představu:

Rozvíjet svůj talent na vaření – 2 měsíce

Udržovat si kondičku a pevnou postavu ranním během – 2 týdny

Mít pořádek v šatních skříních – 2 minuty

Proto mě moc těší, že dnešní fejeton má dvojciferné pořadové číslo. Dělá mi ohromnou radost, že se moje (zatím) jen skromné blogováníčko mnoha čtenářům líbí, že baví, že se v některé větě zhlédnou nebo poznají. I to je důvod, proč si někdy v neděli v noci dojdu ještě pro jedno kafe, neporuším jednotýdenní odbornou radu a jdu do psaní konečně po hlavě. 

Sedím na recepci v horské chatě a v obepnutém termotriku, sem tam se podívám z okna na zasněženou večerní sjezdovku a popíjím něco, co se jmenuje Horký Francouz. Ne že by mi to chutnalo, ale pijí to tady všichni. Hlavně ale tajemně ťukám do klávesnice nový příběh.

Amatérský sport neboli pořádná lyžovačka přináší každoročně skvělou zábavu v podobě krkolomných pádů z vleku nebo zamilování se do lyžařských instruktorů v dětské školičce, což znamená spoustu námětů pro můj dnešní zimní fejetonek.

Nebo taky ne.

Místo hyperzábavných sněhových radovánek teď ležím doma v posteli se svou aktuálně jedinou společnicí - angínou. Nemoci jsou jako otravní lidi, které nechcete z nějakého důvodu (třeba proto, že jsou otravní) potkat. Narazíte na ně vždycky v tu nejnevhodnější dobu. Nikdy nemáte na vybranou a musíte s nimi strávit nějaký čas, nedej bože si s nimi dokonce i povídat, tedy spíše oni mluví a vy přemýšlíte, kde se ten otřesný člověk vypíná, prostě hrůza.

„No vidíte, alespoň si odpočinete,“ pravil pan doktor hned potom, co mě celou ohmatal a usoudil, že na lyžování můžu zapomenout. Na lékorkový bonbon a omalovánku sanitky už v devatenácti také nárok nemám, takže jsem se opravdu cítila na pokraji svých fyzických, ale hlavně psychických sil – nesnáším nemoc a nemoc nesnáší mě!

Den 1.: Mám horečku, svět se se mnou točí a duní mi v hlavě. Jsem úplně mimo, na otázky všeho druhu odpovídám jen ano/ne a obávám se, že na to není žádný algoritmus. Kdyby mě zrovna někdo přijímal do své temné sekty, asi bych si toho ani nevšimla.

Den 2.: Horečka stále vítězí na plné čáře. Snažím se uhrát alespoň remízu a tak zahajuji protestní osmačtyřicetihodinový spánek s přestávkami na léky a hltík jitrocelového sirupu, jediná věc, která je na tomto sportovním stonání pozitivní.

Den 3.:  Zzzz

Den 4.: Oslavujte, radujte se, vyvalte sudy s vínem! Je mi o poznání lépe, dvoudenní spánek zabral a tak od rána do večera sleduji filmy a seriály a říkám si, že ten laptop je skvělý vynález, který prostě neomrzí.

Den 5.: Laptop mě omrzel. Strašlivě mi chybí sociální interakce. Chtěla bych si zahrát prší, člověče nebo i Dostihy a sázky, které nemám ráda. Bohužel, všichni se ke mně chovají jako bych měla žloutenku, tuberu nebo toxoplazmózu. Obchází mě kilometrovým obloukem a ani mě nepohladí. Čekám, kdy začnou nosit roušku.

Dnešní šestý den mé nemoci se mi podařilo zmátořit mladšího sourozence na partičku piškvorek. Prohrála jsem, takže se mi dost výrazně přitížilo, v celkovém měřítku už si ale připadám docela fit. Snad tedy letos ještě stihnu odjet na pár dnů na hory a napsat několik řádků o sněhovém dovádění, budu si však muset vymyslet nový úvod nevídaně zábavného fejetonku. Musím ale uznat, že ani angína nakonec nebyla nejhorším tématem na světě.