Archive for ledna 2016

Home Archive for ledna 2016

O zkouškovém vedu nudný a monotónní život. Jím, spím, jím, myslím na to, že se musím učit, jím, zajdu si koupit něco k snědku, postěžuji si na sociálních sítích, že toho mám sakra moc do školy, jím, spím, dám si večeři a jdu spát. Rána jsou u mě obvykle adrenalinové části dne, které ale teď celé proležím v posteli. Nikoliv z vlastní iniciativy, to zkoušky mě k tomu donutily.

Trochu mi chybí, že teď ráno nezažívám žádné dobrodružství v podobě Harry Potter a Zpožděný autobus, a tak pod zavřenými očními víčky s pocitem, že nikam nevstávám, přemýšlím o tom, co by se asi dělo, kdybych se z postele vyhrabat musela.

Dobré přehnaně pohádkové ráno!

Půl deváté ráno, záclona propouští do pokoje jen tak akorát slunečních paprsků, mám na sobě krajkovanou saténovou noční košilku a vypadám fakt neodolatelně, jednu z fitka tak akorát vypracovanou nohu mám ladně přehozenou přes sněhobílou peřinu, a když ucítím vůni kávy, otevřu pomalu a vědomě přitažlivě oči (pod kterýma nejsou modrofialové pytle) a co to nevidím! Někdo, kdo má metr osmdesát a má na sobě jen svoje svaly a ručník kolem pasu mi přinesl snídani. Společně pojídáme lívance s ovocem, já si dám čtyři a on dva, každý den cvičím, tak si dopřeji. Navíc, snídaně je základ dne! Něco povídám a jsem již od rána hrozně zábavná a vtipná. Kávy si jen tak usrknu, protože to s kofeinem nepřeháním, také byste neměli, pro organismus to jednoduše není to pravé. Obleču si outfit, který jsem perfektně sladila už včera, ať se ráno nezdržuji, líčit se téměř nemusím, mám bezchybnou pleť, a to o ni skoro ani nepečuji. Vlasy si jednou projedu hřebenem, spíše tak pro dobrý pocit, rozloučím se s odborníkem na lívance a mohu vyrazit.

Dobré já snad ještě spím ráno!

Půl deváté ráno, naštěstí mi doprostřed čela vypálilo slunko kolečko a vzbudilo mě, jinak bych zaspala ještě víc. Vytřeštím oči, zase se mi zdálo, že jsem otěhotněla v patnácti, a tak si ve stresem propoceném pyžamu s Mikymauzem připadám trochu nechutně. Jsem sama doma a to je dobře, protože jsem pěkně nepříjemná a jedovatá. Letím si do kuchyně uvařit demižon kafe, říkám vám, to je to nejlepší, co pro sebe můžete udělat. Rovnou z krabice si do úst nasypu několik kuliček Nesquik, nesnáším ty moralisty, co káží o tom, jak je snídaně nezbytná. V koupelně se chci vyplakat na vlastním rameni, mé kruhy pod očima by byly asi vidět i z Měsíce. Vlasy po elektrošoku ala Albert Einstein se snažím zkrotit armádou všemožných přístrojů a v šatní skříni, která se kvůli přílišnému obsahu dost prohýbá, prostě nic vhodného nevidím a nemám co na sebe. I přesto, že všechny své peníze vrážím do přípravků na pleť a finančně mě to ruinuje, výsledek se zatím nedostavil. Už ale nemám ani minutu navíc, a tak utíkám z domu v ohozu z módního pekla tak rychle, že je proti mně Usian Bolt naprosté béčko. Celý den poté přemýšlím, jestli jsem v tom spěchu zamkla, nebo jestli nás vykradou, a jestli jsem vypnula fén, kulmu a žehličku na vlasy, nebo jestli vyhoříme.

Dobré ráno!

Půl deváté ráno, v klidu se probouzím do nového dne v šedém obrovském triku s logem basketbalového týmu, který mi vůbec nic neříká. Na své ranní parním válcem přejeté vzezření jsem si již docela zvykla, a tak pár šikovných triků zařídí, že za několik okamžiků vypadám docela k světu, i když při pohledu na svůj nos si řeknu, že se nikdy nesmím dopustit tak velkého trestného činu, abych byla nepodmíněně odsouzena a fotili mě z profilu na vězeňské snímky. Jako věčně nespokojená a tím pádem normální žena se samolibě pobavím nad svým fórkem a zakousnu se do rohlíku s Lučinou. Po celém bytě nejdříve pochoduji s hrnkem kávy a pak s kartáčkem na zuby (poprvé jsem si v tomto článku vzpomněla na dentální hygienu). Jelikož mám asi čtyři skříně oblečení, hodím na sebe jedno ze dvou triček, které nosím pořád dokola a můžu vyrazit. Pokud mám s sebou dnes vzít nějakou speciální věc v podobě seminární práce, knížky do knihovny nebo dárek pro kamarádku, najdu ji na stejném místě zase večer, až se vrátím domů.

Je půl desáté ráno. Stále ležím v posteli a po hodině usilovného filozofování nad možnými i nemožnými ranními situacemi, které by nastaly nebo nenastaly, kdybych se odhodlala vylézt z pelechu, si připadám dost unaveně. Asi se půjdu trochu najíst, pak si zdřímnu, dám si svačinu a odpočinu si.

Co se mé temné brigádnické minulosti týče, ohněm pekelným v podobě pozice skladníka v obchodním domě Kaufland za pár kaček jsem si už prošla, a tak jsem teď tvor dosti vybíravý, alespoň co se přivýdělku týče. Musím ale uznat, že jsem za léto, kdy jsem (ne příliš hrdě) nosila na hrudi cedulku ANNA – POMOCNÍK VE SKLADU OVOCE/ZELENINA zaznamenala viditelný nárůst svalové hmoty v oblasti bicepsů a tricepsů, a že kradené hrušky chutnají nejlépe.

Můj vysněný brigádnický džob byla vždycky práce v květinářství. Obdivovala jsem práci floristy a přála jsem si vázat květiny omluvné, květiny z lásky nebo květiny jen tak. Bohužel jsem nikdy svůj květotalent moc nerozvíjela, a tak má kvalifikace v oboru stále zeje prázdnotou. O květinách mám totiž jen chabé znalosti. Jediné kvality, které bych mohla v květinářství při pohovoru nabídnout, by asi byly – ehm, nejsem barvoslepá a netrpím alergií na pyl. Také vím, že ikebana není nový připravovaný produkt od Apple a že bych mladíka kupujíc na první rande dvě růže měla upozornit, že s tím asi moc nezaboduje. Nicméně, tyto vědomosti by v konkurzu určitě někdo předčil, proto jsem musela hledat práci o dům dál.

„Ideální by bylo, kdybych se tam moc nenadřela, pracovala s lidmi, měla slušný plat a stíhala občas číst povinnou četbu ke zkouškám,“ přemýšlela jsem skromně nad mou budoucí pracovní pozicí.

Zabrouzdala jsem na jeden z těch webů, kam přibývají stovky pracovních nabídek denně. Po několika obrácení očí v sloup, uplivnutí a hlášek jako „no to jo, za 55 na hodinu si to strčte za klobouk “ nebo „já mám řidičák skoro omylem, rozvážet pizzu by nebyl dobrý nápad“, jsem našla nabídku, která mi padla do oka.

A tak se stalo, že pracuji v kině. Mým působištěm je nyní docela útulný bar/bufet. Nabízím hlavně kolču a mnoho druhů popkornu, který mám dovoleno po celou dobu směny ujídat, což také poctivě dělám. U svědomitého vykrmování sleduji stále dokola se opakující trailery filmů na 5x5 metrů obrovské plazmě přímo přede mnou, a tak si chvílemi také připadám jako zákazník. Stává se ze mě filmový kritik a telepaticky posílám pozdrav Tarantinovi a vzkazuji mu, že ukázku na Osm hrozných jsem už osmkrát viděla, a že to vůbec hrozné není. Tato část článku je samozřejmě upravena pro lepší čtivost. Uvádím to pro případ, že by se mezi mými čtenáři čistě náhodou našel někdo z vedení onoho biografu.

Lidé sem přicházejí a těší se na film, který uvidí hned, jen si u mě zakoupí nějaké dobroty, a tak jsou v té budoucí filmové euforii moc milí a usměvaví. Já se usmívám taky, hlavně pokud nezmastím jejich objednávku a nevrátím jim bankovku s hlavou někoho jiného, než by bylo vhodné. Destinová, Ámos a Kája IV. mi někdy dělají trochu naschvály. Dokonce mi sem tam i někdo polichotí, pochválí mi účes, oči, nebo jen přátelsky prohodí: „Slečno, nebuďte nervózní, jde vám to tu dobře.“ Načež znervózním, protože si všimli, že už nervózní jsem, a něco zmastím.

Někteří návštěvníci se u mě v bufáči ani nezastaví, zato mají naprosto nenápadně obrovskou tašku přes rameno, která při každém kroku trochu zachrastí. Nejsem ale žádný práskač a jen na ně spiklenecky mrknu, jakože na ně to pašování neřeknu.

Tak mám teď lukrativní pracovní místečko, kterého si moc vážím. K mému velkému smutku ale asi žádná brigáda nepředčí tu, která byla má úplně první. V patnácti jsem pracovala u mojí tetičky ze zhruba pátého kolene. Byl to obchůdek silně připomínající Bajza koloniál. Nikdy už asi nebudu mít lepší pracovní náplň než popíjení hektolitrů legendární limonády ZON a poslouchání smutných zákaznických příběhů o tom, že jim chybí třetí do mariáše.

Namísto toho je ze mě tedy prodavačka popkornu na částečný úvazek, která se snaží nikoho finančně nepoškodit a ve volných chvílích posílá polibky do bezpečnostní kamery.

Možná jsem trochu zhýčkaná, ale určitě nejsem rozmazlená. Jsem taková pořádná holka, samostatná, skoro na vdávání.

No to určitě.

Jednou za tři týdny se teď doma zamilovaně dívám do plné lednice, kde se schovávají takové dobroty jako Pribináčky nebo sušená nakládaná rajčata v olivovém oleji (moje životní gastronomická láska), a uvědomuji si, že trochu rozmazlená jsem asi přeci jen byla. Tomu, že nějaký džin několikrát týdně do naší domácnosti ochotně všechno nakoupil, jsem mou vzácnou pozornost moc nevěnovala.

Mé aktuální stravování momentálně závisí na třech významných faktorech:

1) mým nejlepším kamarádem není Jamie Oliver

2) jsem líná

3) utrácím finanční prostředky za životně potřebné nezbytnosti jako knihy, oblečení, kosmetika, výstavy, koncerty a večerní stmelování kolektivu

Ve studentské lednici často nastanou kruté a nemilosrdné chvíle zející prázdnotou, a tak se na ně musím pořádně připravit. Když odjíždím z domu, beru si ten největší kufr, jež bych s sebou pravděpodobně táhla i na severní pól, který poctivě plním jídlem až do okamžiku, kdy musím někoho přizvat, aby si na něj sednul a já ho mohla zapnout. Klasické zavařeniny, několik tun sušenek BeBe Dobrá každá denní doba a také univerzální dochucovadlo všech pokrmů s názvem kečup, to všechno se mi bude hodit. Tyto zásoby mi však vydrží tak tři čtyři dny, jelikož s jejich spotřebou začnu už ve vlaku.

Co si dáte k pití? Nahlídneme-li do nápojového lístku, z chlazených nápojů jsem se omezila na vodu z kohoutku, naštěstí je to teď dostatečně cool a hipster. V žebříčku teplých nápojů vyhrává kafe, protože pokaždé, když si ho ráno do půllitrového kotlíku namísto hrnku uvařím, pronesu kofeinovou modlitbičku, aby mě celý den udrželo krásnou, svěží a ve střehu. Připojím i prosbu, abych si díky ranní kávičce nemusela celý den podpírat oční víčka sirkami, jelikož jsem včera do noci pilně studovala, především jsem se snažila přijít na kloub několika charakterům nově objeveného seriálu. Kávu si osladím o trochu víc cukrem, který si při každé cestě Regiojetem poctivě ukradnu.

Hlavním bodem mého Prostřena jsou teplé večeře. Stal se ze mě pastafarián, jelikož uvařit těstoviny různých tvarů na tisíc způsobů, to je tak jediné, na co se zmůžu. Víra v obrovské špagetové monstrum mě však někdy opustí a rozhodnu se uvařit něco inovativního, zdravého a dostatečně instagramově fotogenického. Potom ale vytáčím maminčino číslo a zoufalým hláskem se opatrně ptám: „Mami, prosím tě, když dělám ty vločky, jak dlouho to má chodit, než to dojde?“

Přestala jsem také rozumět tomu, že si někdo výslovně nepřeje, aby mu byly do schránky vhazovány reklamní letáky. Náramně mě totiž zajímá, jaké suroviny, které nejspíš přidám do těstovin, jsou někde za akční cenu.

Víc než kdykoliv předtím teď sním o vepřo knedlo zelu mé babičky a zároveň se snažím své kuchařské schopnosti čím dál více velebit. Je to sice k nevíře, ale odborné studie dokazují, že i špagety se mi někdy mohou přejíst, proto bude pravděpodobně nutné časem zařadit do mé kuchyně nějakou tu inovaci. V tajných představách tedy vidím sebe za dvacet let, můj outfit tvoří zástěra, na které je moderním fontem napsáno něco jako „Skvělá kuchařinka“. Kamarádkám jen skromně oznamuji, že zástěrka byla dárek od Kluků v akci a manžela se ptám, jestli má dnes chuť na svíčkovou, nebo by si raději dal kuře na paprice.

Jako malý usmrkaný prváček teď úspěšně odkládám vše, co souvisí se zkouškovým lednem, a sama sebe přesvědčuji, že už to, že jsem to dotáhla až k prvnímu zkouškovému, je důvod k oslavám. Víte proč?

Když do mého světa, co leží a běží někde kolem 50. rovnoběžky, vstoupila vznešená dáma jménem vysoká škola, znamenalo to spoustu nových otazníků v mé šedé kůře mozkové. Především jsem bojovala s disciplínou, kterou jsem sama pro sebe odborně pojmenovala TVŠ aneb DSP.

Terminologie Vysoké Školy aneb Dělejte Si Poznámky je velmi zajímavá oblast soudobé vědy, která si zaslouží značnou pozornost. Řečeno jednoduše, osobně bych u zkoušky přidělovala body již za to, že jsem se na ni vůbec dokázala zapsat. Bodík navíc bych si zasloužila i za úspěšný překlad vysokoškolské hantýrky.

Abych začala pěkně popořádku, semestr není žádná psí rasa, ale jen takové normální pololetí, které chce znít důležitě. Chcete-li se ubytovat na kolejích, nechoďte s přihlašovacími lejstry na vlakové nádraží. S těmito fakty jsem byla samozřejmě obeznámena již delší dobu, na rozdíl od informačního systému školy, kde se virtuálně odehrává všechno, na co si vzpomenete. Celý život se těšíte na deníček jménem Index a pak vám to všechno nahradí a zkazí tyhle internety. Na miniaturních okýnkách se sotva čitelnými nápisy Výsledky opravných zkoušek a Studijní mezivýsledky závisí váš nebohý študácký živůtek. Názvy systémů jako IS a SIS se nenechejte zastrašit, o terorismus zde nekráčí, ač musím přiznat, že jejich (ne)funkčnost ve vás bude vyvolávat touhu spáchat nějaký brutální zločin.

Pilní studenti budou odměněni kredity, k všeobecnému smutku ale nejde o možnost telefonovat na účet univerzity. To, že na přednášce budete mít doktora, neznamená, že pokud se vám z přílišných studijních materiálů udělá šoufl, bude v rohu posluchárny sedět chlapík v bílém plášti připraven dát vám první pomoc. Většinou bude spíš předmět vyučovat, i když na medicínských oborech se možná první pomoci dočkáte.

Další termíny, které pro mě ztratily předešlý význam, jsou názvy dní. Už neplatí, že čtvrtek je malý pátek, a proto se může jít do hospody. Pondělí, úterý a středa jsou totiž další malé pátky a tak se vlastně nesocializuji u piva jen v pátek, protože už nemohu, nebo spíš nemusím.

Ubytovací stipendium neboli příspěvek na bydlení jsem pochopila docela rychle. Dá se zúročit jako dobře placená brigáda, musíte však zapátrat v rodokmenu, zda čirou náhodou nemáte předky někde hodně daleko od místa vašeho studia. Větší vzdálenost trvalého bydliště znamená větší příspěvek. Naštěstí jsem nikde pátrat nemusela, protože už jihovýchodní Morava je tady v metropoli velká exotika. Zalistovat v atlase museli spíše pracovníci na studijním, když jim mezi tisíci žádostí o stípko přistál na stole takový cizokraj.

Pokud mě nějaký vysokoškolský název fakt baví, je to bezpochyby menza. Jít do menzy v mém případě znamená zvolit nejmenší zlo z nabízených pokrmů a poobědvat v místnosti o velikosti letištní haly. Po cestě třeba někoho přesvědčím, že mám opravdu IQ 160 a proto jdu do Mensy. Bohužel, není menza jako Mensa a sytý hladovému nevěří.

Místo toho, abych teď pročítala skripta, psala seminárky, sbírala kredity, plnila zápočty, skládala zkoušky, konzultovala mou práci s profesory, doktory, doktorandy a magistry, s kolegy studenty řešila ERASMUS, SIS, stipendia a blivajzy v menze a vůbec dělala vše proto, abych se vyznala v té spletité vysokoškolské džungli, tak se tu úspěšně zaobírám pisálkováním a fňukáním nad tím, že jsem z toho jelen.

Přihlásit se k odběru: Příspěvky ( Atom )

Parapet

#8 Půl deváté ráno na třetí

#7 Bez práce není popcorn aneb Brigáda zn. spěchá!

#6 Kuchařská show aneb Studentský život prochází žaludkem

#5 Česko-vysokoškolský slovník