Parapet

Už jsem to dopracovala do fáze, kdy mi šíleně polichotí, pokud se mě v krámě zeptají na občanku, když kupuju pivo. Pokaždé je to stejné:

Trochu nového rozměru tento supermarketový honič sebevědomí dosáhl v Německu, kde je možné zakoupit a taky pít pivo a víno už od šestnácti. Když jsem se po ránu v teplákovce vydala na nákup obsahující kromě všemožných potravin i dva cidery (!), otázka „Kann ich Ihren Ausweis sehen, bitte?“ mě docela rozesmála, čímž jsem asi vypadala ještě víc podezřele, protože paní prodavačka se z vlídné babičky na moment proměnila spíš v nakrklou führerku. Po krátkém přezkumu mé občanky se ale smála taky, vlídná bábi je zpět, uf, tak dobrý. Přes popelníkové brýle tedy vypadám dokonce na patnáct?

Zároveň si pak občas připadám staře, když jsem se k Erasmu rozhoupala až teď v magisterském programu, protože v tom bakalářském, kdy na Erasmus jezdili všichni a byl pro to pravděpodobně nejvhodnější čas, jsem se „kromě školy soustředila i na práci“ a „měla jsem toho tolik, že si to neumíš představit“. Teď před odjezdem jsem měla strach, že mi uteče vše, na čem doma v Česku pilně pracuji (tedy stejný kvaziproblém, jako na bakaláři, prober se Anno, dnes už podruhé), a že budu muset magisterské studium prodloužit, není to špatně? Není.

Mám pocit, že se až příliš řeší, na kolik člověk vypadá, kolik mu ve skutečnosti je, co už stihnul, jestli naopak nějaký rok nepromarnil. Odpovídá tomu i to, proč mě vždycky tak rozjuchá, že podle paní v Kauflandu vypadám mladší. Protože já někdy fakt šíleně řeším, kolik mi je. Způsobeno je to tím, že mám chorobnou tendenci se srovnávat s okolím. Do nějaké míry to může mít motivační účinky, od jistého bodu to ale vede k myšlenkám pochybovačným a trochu nezdravým.

Samu sebe teď občas glosuji jako důchodkyni na Erasmu. Samozřejmě nechci stáří jako takové a tabletky Kamzík pod stromečkem nikterak neuctivě zlehčovat, je to jen o mých subjektivních a klasicky přehnaných pocitech. V mém magisterském ročníku je tady v Německu lidem nejčastěji pětadvacet, jsem tedy ještě mladice (a už zase ten věk), ve skupině Erasmáků jsou tady ale i takoví, kteří zrovna oslavili dvacetiny. A já s nimi nechodím do klubů třicetkrát do měsíce, protože i takovou výdrž tu někteří mají. Občas zajdu na pivo, stejně jako to mám moc ráda doma v Česku, ale pak taky strávím večer vymýšlením toho, jak vyzrát s VPN na internety, abych mohla  i z Německa na tajňačku koukat, kdo se stane králem a královnou tanečního parketu. Vzhledem k mé IT šikovnosti tu Stardance ale letos asi neuvidím. Nebo si prostě večer čtu, protože můžu, chci, a protože jsem se sem jela vzdělat a pracovat na sobě, všemi možnými způsoby. O víkendech pak cestuji, kam se dá. 

A ten věk? Chci se zase vrátit do doby, kdy jsem věřila ohrané frázi, že věk je jenom číslo, protože cítím, že jsem se nechala okolním světem znejistit. Troufám si ale říct, že se mi to pomalu daří, mám plnou hlavu nápadů, co chci dělat. Vůbec nevím, jestli jsou tyto řádky nějakým způsobem relevantní a neměly zůstat jen v soukromí mé hlavy. Od strašně vtipné a zábavné historky ze supermarketu jsem se rozepsala k tématu, které mě občas trápí. Přestat se srovnávat, být si sama sebe vědoma a vystoupit z komfortní zóny  v momentě, kdy jsem na to připravená. Možná se to povedlo a já mockrát děkuji všem, kteří mi v těchto krocích pomohli. No Anno, tak dneska jsi fakt extrémně patetická, prober se opravdu (po třetí).