#25 EURO 2016 aneb Jak jsem přijela domů
„Tak to bychom mohli konečně zajet na nějaký výlet, když už má tvoje starší dcera po těch zkouškách,“ lobbovala za udržování rodinné tradice maminka.
„Ty ses zbláznila. Teď? V období mistrovství Evropy?“ odpověděla hlava rodiny zcela nekompromisně.
Jak už možná někteří Parapeťáci vědí, v naší rodině je fotbal stejně důležitý jako nákup potravin či úklid domácnosti. Kromě Vánoc a Velikonoc slavíme (ať už dobrovolně či z donucení) i jiné svátky, jako je například finále Synot ligy, finále Premier League, mistrovství světa, nebo právě probíhající mistrovství Evropy ve fotbale. To znamená, že až do 10. července (kdy to čutání a zelený trávník z obrazovky rodinné televize na chvíli zmizí), je u nás vše podřízeno právě fotbalu.
Mistrovství máme dvojí. To, na které se našemu nároďáku nepodaří probojovat, ještě není tak horké a smrtelně důležité. Letos ovšem nastala situace opačná a partička v čele s Rosickým se do Francie na evropskou čutačku vypravila. Tento fakt s sebou přináší určitá opatření.
Než celá fotbalová sláva vypukne, zruší tatínek všechno, co nezapadá do harmonogramu naplánovaných zápasů. Upraví si pracovní dobu, na rozhodující mače je schopen využít poslední dny dovolené a ovladač od televize brání vlastním tělem. Do rodinného kalendáře připíše ke všem dnům, kdy naši hrají důležitý fotbiš, velké písmeno F – v těchto dnech po něm celá rodina nemůže nic chtít, proboha, fotbal je svátek. Zruší i lékaře přes alergie, ke kterému je objednán už několik měsíců a kam se také jen tak někdo nedostane, ale v tu dobu, kdy měl přijít, prostě hrajeme se Španělskem, takže raději bude dalšího půl roku chodit kolem pivoněk kilometrovým obloukem, ale láska k fotbalu je evidentně silnější než jeho alergické reakce.
Při sledování fotbalového zápasu je u nás v obýváku stanoven zasedací pořádek, který se musí dodržovat minimálně stejně striktně, jako rozestavení hráčů na hřišti. Řečeno jednoduše, ti, co fotbalu rozumí, mají privilegium velkého pohodlného gauče. Ostatní, fotbalovou múzou nepolíbení členové, jsou vyhoštěni do okrajových částí obýváku, aby moc nerušili, a hlavně se neptali na úplné nesmysly ohledně ofsajdů.
Dva tábory jsou tedy jasně stanoveny. Mladší sestra měla na nohách kopačky daleko dříve než holčičí sandálky, a tak s tatínkem horlivě debatuje o rohových kopech, placírkách, tutovkách, břevnech a miliónových přestupech. V jejich rozhovorech jsem ztracená zhruba stejně jako v přednáškách z ekonomie.
Mě a maminku zajímají při zápasech úplně jiné faktory, než držení míče a počet žlutých karet. Dokážeme ocenit dobře vypadající účes, úhledně upravené vousy a kvalitu svalového objemu jednotlivých hráčů.
„Podívej, to je ten od té supermodelky a ten ulízlej chodil s tou, co dělá to počasí, ne?“
„Ten potetovanej se ti jako líbí, jo?“
„Tomuhle ta čelenka fakt nesluší a ten Čech v té přilbičce vypadá hrozně legračně.“
O přestávce proběhne mezi dvěma tábory lehká výměna názorů, fotbaloví odborníci si totiž stěžují na neodborné štěbetání fotbalových laiků. Potom se já nebo maminka odhodlaně zeptáme, jak dlouho ta pauza mezi třetinami (chybička se vloudila) trvá, což fotbalové experty naprosto dorazí a jakoukoliv další komunikaci odmítají.
Přes všechny zápasové peripetie se přiblíží jeho konec, který je pro další fungování celé rodiny klíčový. Všichni členové přejí národnímu týmu jenom ty nejlepší výsledky, někteří kvůli neutuchající vášni pro kopanou a zarytému fotbalovému vlastenectví, jiní pro pohodový chod domácnosti a trochu klidu.
Když vyhrajeme, tatínek maminku líbá na tvář a Česká republika konečně ukázala, že je co k čemu. Pokud se nám nezadaří, vyslechneme analýzu zmařených šancí, proklínáme zkorumpované rozhodčí a vzpomínáme na staré časy, kdy nám to s tím fotbálkem ještě šlo.
Jak tady tak sepisuji naše rodinné fotbaltrable, musím říct, že i přes to, že fotbalu rozumím jako koza petrželi, ráda ho s našimi experty sleduji. Někdy spíše sleduji je, jak horlivě fandí, jak se radují, jak si plácají, nebo jak se vztekají a naříkají, že tohle by zahrála líp i naše Anna. Uvědomuji si, jak ráda s touhle bandou trávím čas a jak mi přes rok, kdy jsem doma opravdu málo, hrozně chybí. A tak se dívám, jak se rodinní experti dívají na fotbal, a těším se, až si společně užijeme skvělé léto. Teda až po EURU, samozřejmě.
