„Vždycky se těším k zubaři, na tom bílém, designově dobře řešeném křesílku si skvěle odpočineš, vykloktáš drahou a kvalitní ústní vodou a spokojeně odcházíš.“ Věta, kterou snad nikdy nikdo neřekl.

Ačkoliv mám ze zubařů stejně jako většina národa panickou hrůzu, nikdy jsem k tomu tak úplně neměla důvod a vlastně si o nich docela ráda povídám. Nemám totiž v ústech žádný kaz ani plombu a nenosila jsem rovnátka. Když tedy občas přijde řeč na zubařinu, vyslechnu soucitně všechny strasti o vrtání, o bolavých dásních, o tom, jak si s těmi dráty nemůžeš dát ani žvýkačku a jak to bolí, když to přitahují, ale aspoň ti pak dají barevné gumičky. Až se mi dotyčný dostatečně dentálně vypláče na rameni, pronesu jen s úšklebkem větu: „Tak to neznám, já mám zuby v pohodě, mně nikdy nic nedělali, víš jak.“

Po zkušenosti z minulého týdne už alespoň budu moci do debaty také něčím připlakat.

To, že oplývám výjimečným intelektem a chytrostí bylo formálně zpečetěno v okamžiku, kdy se mi v ústech objevily čtyři vetřelci s honosným názvem zuby moudrosti. Jelikož spousta příbuzných si s nimi vytrpěla něco podobného jako natahování na skřipec, bylo mi jasné, že i moje osmičky budou stát za to.

Přiblížil se den, kdy mi měli být první dva vetřelci odstraněni. Od rána se potím jako při maratónském běhu a příhodně se obleču celá do černé. Po cestě autem sedím úplně vycvakaná na sedadle spolujezdce. Ptám se maminky, jestli neví, jaké bude zubař používat kleště, jelikož mi před očima pořád straší obrovské kovové hračky z videa Lékařské nechuťárny. Sledovat něco takového byl asi tak dobrý nápad jako mrknout se na Letecké katastrofy den před odletem na Nový Zéland. 

Po otázce na kleště už mamince trochu rupnou nervy, že zaprvé řídí a za druhé, ať z toho laskavě přestanu dělat kovbojku, že je to směšné a dětinské, že někteří lidé trpí třeba paradontózou nebo jak se to jmenuje a to je teprve peklo. Moje osmičky jsou banální a jestli mě to bude bolet, tak jenom proto, že už si to týden vsugerovávám. 

Asi má pravdu, akorát na své budoucí bolesti pracuji už zhruba měsíc. Zbytek cesty se nás snaží bavit Leoš Mareš v rádiu, „jenže ráno blbě od žaludku, víš co tim myslim,“ trochu marně. Na semaforu mě mamča nakonec pohladí po vlasech a řekne tak mile, jak to umějí jenom maminky, že to bude, bobečku, fakt dobrý.

Hned v čekárně zjistím, že se spletla. Sestřička, která má opravdu krásné zuby, což mi přijde jako pěkně trapná reklama, přinese na podepsání papír s dotazem, jestli souhlasím s vytrhnutím všech čtyř osmiček, které vlastním. Začnu ohromně nahlas nesouhlasit, naštěstí se to vysvětlí, že dneska nakonec opravdu jen dvě, tak teda jo, hodím tam autogram a upíšu se ďáblu.

Při vchodu do ordinace udělám první velkou chybu – nadechnu se. Zubařský smrádek mi nažene ještě více strachu. Sednu si do křesla, přesněji řečeno se na něj přilepím, protože můj pot se dá počítat na hektolitry.

„Bude to bolet?“ zeptám se jemným hláskem jen tak řečnicky do placu. „Mě ne,“ odpoví mi pan doktor sršící vtipem. No to je legrace.

Když uvidím injekci, tak jsem ráda, že už ležím, potom jenom taková malá včelička na umrtvení. To určitě, roj včel nebo spíš gang sršňů mi nabodal ústa kolem dokola a za chvíli už cítím, že nic necítím a spodní ret mám velký jako přadlena nebo Kylie Jenner.

Potom pan zubař zřejmě považuje za nutné, aby mě detailně informoval o všem, co dělá. Evidentně si nevšiml, že mě moc neuklidňuje, když popisuje, že horní osmička „vypadá, že se jí nebude chtít ven“. Nakonec ale zubař vs. osmička 1:0. Zkoumá vyrvaný zakrvácený kus kosti ze všech stran a z jeho slov cítím opravdovou vášeň pro povolání – to je ale zdravý silný zub, nádhera, nechcete se podívat? Odpovím, nebo se spíš snažím odpovědět, ať je té lásky, a zahodí ho někam hodně daleko. 

Na spodní zub si pan doktor vyžádá nové husitské nářadí v podobě skalpelu, háku a kleští osmiček. Protočí se mi panenky a přemýšlím, že dám návrh na ministerstvo zdravotnictví, aby zubaři pro názvy svého vercajku používali pseudonymy, které by mě k smrti neděsily.

Ještě zhruba půl hoďky čistého času se pan zubař vyžívá v mé dutině ústní a pak najednou, když už opravdu nedoufám, že to někdy skončí, je hotovo. Celá opuchlá, fyzicky a psychicky vyčerpaná se vypotácím ven z ordinace. Když mě maminka vidí, má co dělat, aby se nerozesmála na celou nemocnici, ale snaží se být taktní, takže se jen tak uchechtává a říká, že kdybych přibrala v obličeji pět kilo, pořád bych byla moc hezká. Ach, maminky.

Tyto řádky sepisuju třetí den po trhání. Už sice nemám hlavu jako meloun, ale mými nejlepšími kamarády zůstávají kotlík zmrzliny a pytel mražené zeleniny. Všechna bolest ale k něčemu byla, protože se nechávám už čtyřicet osm hodin úspěšně obskakovat, trochu přihrávám svou neschopnost čehokoliv a také se čas od času moc ráda polituji, teď už to ví celá rodina, že jsem opravdový chudáček. Teď už to vlastně víte vy všichni, co jste se rozhodli mé každotýdenní problémky pročítat. Jen doufám, že když mě díky osmičkám opustila moudrost, zápal do psaní mi snad pořád ještě zůstal.