Pokaždé, když jednou za čas globálně uklízím, čeká na mě hned několik nástrah, které mi tak trochu vrací úder. Kromě housky se salámem, kterou jsem před měsícem zapomněla v batohu a která si teď  už žije svůj vlastní život, mě překvapí i stolní kalendář, který jindy docela úspěšně ignoruji. Obracím patnáct stránek, míjím patnáct roztomilých pejsků, zjišťuji, komu všemu jsem nepopřála k jmeninám, ale hlavně, jak rychle ten čas proboha letí. 

Už to bude skoro rok, co jsem nastoupila na vysokou školu do Prahy. Zpětně vím, že to bylo jedno z nejlepších rozhodnutí, co jsem kdy udělala (společně s tím, že jsem si přestala sama stříhat vlasy). Tehdy jsem ale tak jasno neměla. Bála jsem se jít studovat do Prahy, protože jsem měla jednoduše dojem, že je na mě moc velká a nóbl. I když jsem už v sedmi letech chtěla kandidovat na prezidentku zeměkoule, najednou, ve dvaceti, ve mně byla malá zlínská dušička. Nechala jsem se ovlivnit všemi možnými i nemožnými předsudky, které mi byly vtloukávány do hlavy. Měla jsem strach, že si v Praze nenajdu kamarády, budu se trápit a všichni si budou myslet, že umím jenom dojit krávu na čas a pančovat alkohol.

Dovolila jsem si ta největší a nejznámější klišé pěkně sepsat do nákupního seznamu.

Praha očima Moravana:

Morava očima Pražana:

S tímto aby si člověk připadal jako vetřelec, účastník drsné reality show či součást sociálního experimentu, který má za úkol zkoumat různá chování odlišných etnických skupin.

Především u starších generací pak cítím velkou rivalitu a lehké náznaky zbrojení do občanské války. „Tož počúvaj! Včil ti něco povím. Né že si z tej Prahy přivezeš ňákého hen amanta čistokrevného!“ rozčiloval se můj dědeček se strachem v očích. Samozřejmě jsem nijak neoponovala, nechala jsem ho i jeho moravské občanství, ať si říkají, co chtějí.

Jsem teď totiž opravdu šťastná, že jsem si za své další pole působiště zvolila Prahu. Našla jsem zde kulturní vyžití, které mi ve Zlíně někdy scházelo. Našla jsem zde nové hospody a vinárny, které mi ve Zlíně zase tolik nescházely, ale našla jsem je. Především jsem si uvědomila, že pro mě jsou výše uvedené seznamy opravdu jen hloupými předsudky. Možná má někdo jinou zkušenost, za mě je ale valná většina případů pouhým mýtem. Měla jsem možnost poznat spoustu nových a naprosto skvělých lidí, kteří sice často mluví obecnou češtinou a občas se mému dialektu smějí a ptají se, co tím chtěl básník říci, o to větší je to ale legrace.

Ráda jsem všem také objasnila, že na Moravě to všude nevypadá jako v televizním seriálu Slovácko sa nesúdí, i když kroj bych doma asi ještě někde našla. Svého rodného města si teď vážím také daleko víc, vždycky se tolik těším domů, pak se ale opět nemohu dočkat Prahy. Jsem vlastně takový spokojený tvor, který pendluje mezi Moravou a Prahou a snaží se sledovat celý tento český příběh.

Na závěr už jen malá ukázka toho, jak je ten náš mateřský jazyk kouzelný.

Pražák:     „Hele, já přijdu asi dýl, nebude ti to vadit, viď?“

Moravák: „Tak zaprvé vidím, se zrakem jsem problémy nikdy neměl. Klidně dělej delší kroky, hlavně přijď včas, zpoždění by mi vadilo.“