#19 Jak se stát knihomolem snadno a rychle

Týden co týden zasedám v pyžamu nebo  XXL teplácích za notebook, vedle sebe mám kafe (opravdu doufám, že si nikdo nedělá čárky, kolikrát se už na Parapetu objevilo slovo kafe) a chystám se napsat nový blogopříspěvek. Pokud už v té době nosím v hlavě kostřičku nového k popukání výstižného článku, spokojeně ťukám do klávesnice, celá se tetelím, ježkovy oči, jsem tak zábavná, a je skoro vyhráno.

V opačném případě sedím jako puk, druhé kafe (snad si fakt nikdo nevede ty statistiky), připadám si jako Miss Nuda, absolutně bez nápadů, tak akorát do humorného železa. Rozhlížím se kolem sebe a hledám inspiraci u věcí obyčejných a běžných, o těch se přeci, jak je známo, v nouzi nejvyšší, píše nejlépe. Jenže mé studentské obytné místečko vypadá jako soukromá knihovna po výbuchu.

Knihy na stole, knihy pod stolem, knihy na posteli, knihy pod postelí, knihy ve skříni, kniha na záchodě, knihy snad i v mikrovlnce, knihy, knihy, knihy! Kniha pod kafem, tu oddělám, hnědé kolečko, to je tak na pokutu.

Čtu teď o sto šest, nebo si alespoň z knihovny odvezu na přívěsu dva regály knih, mám potom pocit, že horlivě studuji. Letní zkouškové se kvapem blíží a přináší s sebou i obávanou a lehce nechutnou zkoušku z literatury. Abych k ní stihla přečíst vše, co potřebuji, měla jsem se soustavným a pravidelným čtením začít už asi před dvěma lety. No, ještě dnešní blog, a jdu na to.

Když jsem byla malá, chodil k nám o Vánocích Ježíšek alias Malý nadějný čtenář, takže už od prcka: vyčistit zuby, přelouskat pár stránek a spát. Má kariéra čtenáře začala dost namyšleně a egocentricky. Respektovala jsem pouze takové knihy, ve kterých se hlavní hrdinka jmenovala Anna. Jiné knížky s holčičkami s jinými jmény vůbec zábavné nebyly, nedej bože, aby se někde objevila nějaká má jmenovkyně se zápornými vlastnostmi! Knižní odpad. Za to Anička malířka, tu jsem zbožňovala, ta knížka byla snad napsána o mně, sedmileté ego zaplesalo.

Přiblížila se etapa mého života s podtitulem Tajemná komnata. Knihy o čarodějnickém učni byly moje alfa omega. Svět Harryho Pottera mi učaroval a několik let jsem doufala, že se ve mně ještě probudí duše kouzelníka a čágobélo, odfrčím si z mudlovského světa do Bradavic. „Mami, já jsem chtěla sovu, ne rybičky!“ a „Nepřišel mi nějaký dopis, tati?“ Máchání klackem na zahradě doprovázelo mé hlasité zvolání Lumos pokaždé, když jsem rozsvítila světlo v kuchyni.

Rovnýma nohama do puberty, Harryho odhodit někam daleko, potřebuji nutně číst něco patřičně dospělého. Přišel čas na teenagerskou červenou knihovničku a románky o koňských táborech a tajných líbačkách. Asi dvacet knížek se stejným scénářem (miluji svého koně a miluji i kluka, který mě nemiluje, pak už mě najednou miluje, já už ho ale nechci, mám totiž koně) a trochu červenání se před starou paní knihovnicí s popelníkovými brýlemi.

Čas plynul a můj vkus se tříbil, sice pomalu, ale jistě. Postupem času přicházím na kouzlo Fitzgeraldů,  Hemingwayů, Kunderů a Hrabalů. Kdyby byli tito pánové trochu mladší, méně fousatí nebo živí, asi bych chtěla být jejich manželka, nebo ne, spíš raději taková ta přitažlivá múza, která by se skrývala v jejich textech a manželky by pěkně vytáčela, nádhera jedna, já se mu doma vařím s večeří a on si píše o nějaké hej nebo počkej.

Od svého čtenářského dětství, přes čtenářskou pubertu jsem tedy dorazila až ke čtenářské adolescenci. Co se knih a jejích autorů týká, začala jsem být ale tvor dosti vybíravý, což se ne vždy shodovalo se školními čtenářskými povinnostmi. Maturitní četbu jsem tedy obohacovala o audioknihy, které antiknihomolům vřele doporučuji. Ovšem, pozor na poslech Máje v jednu ráno, pokud jste sami doma. Když jsem do tmy slyšela kvílet duchy a někdo na mě do sluchátek děsivým hlasem řval Hynku, Viléme, nebo chceš-li, Jarmilo, musela jsem v noci rozsvítit světla v celém domě, když se mi chtělo na záchod.

Knižní boj svádím také s odbornými publikacemi ke zkouškám, které mi nic nedarují. Velmi bych ocenila, kdyby na konci každé odborné knihy byla poslední kapitola s názvem Pro všechny, kteří to čtou jenom proto, že musí – překlad do srozumitelného rodného jazyka. Bohužel to tak nefunguje, a tak se urputně prokousávám odborností, dlouho to bolí, a potom už to najednou jde, ale pořád to dře.

Nicméně, dneska je pro mě knížka neodmyslitelným parťákem na dlouhé cesty vlakem, miluji odpoledne strávená v knihovně, a když se nikdo nedívá, nenápadně knížky očichávám a hladím po hřbetech. Ach, mám knihy tolik ráda. Rozhlížím se po svém studijním prostředí, hledím na všudypřítomné knihy a ony jakoby hleděly na mě. Tu, co leží nejblíže, otevřu a čmuchnu k ní.

No potěš koště, pozdě večer se tady ve dvaceti letech obklopena knihami sentimentálně dojímám, už mi chybí jenom dvacet koček a sledování pořadu Kalendárium. Chtělo by to celé povznést na nový level, měla bych nějakou knihu napsat. Mám to už v hlavě, Pulitzerova cena čeká - hlavní hrdinka bude nadějná bagristka, vědma nebo vegetariánka, to je fuk, hlavně se bude jmenovat Anna!

Share this:

CONVERSATION

0 komentářů:

Okomentovat

Používá technologii služby Blogger.