„Ty jsi jak lunt, to není možné, dáš si ještě knedlíček, nebo rovnou dva, šup!“ přikazuje babička, když mi nakládá na talíř o velikosti ufouního létajícího prostředku hrozně tlustě ukrojené domácí knedle a asi půl kila vepřového. Už na sto procent vím, že zase nedopnu kalhoty, a to jsem si řekla,  že něco shodím, protože je léto za dveřmi a velkým zakrývacím svetrům konec zvonec. Bohužel, když vidím, jak je to všechno šťavnaté a koutkem oka zahlédnu babi, jak se usmívá, když mám celou pusu mastnou a ani nedutám, protože do mě zrovna rychlostí světla skáče cholesterol, odložím postavičku do plavek na dobu neurčitou.

Úspěšně pokořím hlavní chod, jen tak celá přecpaná sedím, povolím si knoflíček, oddychuju a rozhlížím se kolem sebe. Jezdím k babi a dědovi tak málo. Čím jsem starší já, a čím jsou starší oni, tím víc mě to mrzí. Na poličkách v obýváku jsou hned vedle panenek Marií i fotky malé bezzubé Anny a ostatních členů rodiny. Sto dvacet let starý červený gauč a trochu nechutně chlupatý koberec. Pořád to tady vypadá stejně.

Mám chuť na kafe, protože jsem přece už na vysoké a tam se káva pije, vypěstovat si na ni návyk nebylo vůbec nic těžkého, v každém druhém příspěvku se o kafi zmíním. Neboj Ani, pořád je to zábavné a lidi to baví číst. 

S lehkým odporem přijmu babiččinu nabídku kofeinového nápoje, je mi jasné, že přinese turka. Ten mi teda moc nejede, na věštění z lógru mám ještě času dost. K mému velkému úžasu mi babi podává rozpustnou, prý pro nás mladé koupila jakési neskaféčko. To mě rozesměje a potěší, jak na vnoučátka myslí. Na ty své budu taky jednou takhle myslet, i když se asi budu muset naučit s teleportem, pořídit si 3D tiskárnu a vlastnit iPhone106s, abych jim stačila.

Kafe mě málem zabije, ale je to moje chyba, když jsem si poručila dvě lžičky, měla jsem zdůraznit, že nemyslím polévkové. U opatrného usrkávání toho smrťáka nemohu přestat polemizovat nad tím, jaká budu já v babičkovském věku, jak moc se doba změní. Přemýšlím, jestli budu taky denně sledovat AZ kvíz a odpovídat na otázky daleko dřív, než skončí časomírka. Jestli budu taky nadávat televizi a rozčilovat se, že teďka sis měl proboha vzít Ká jako Karel, potom to už nespojíš.

„Tak co ta tvoje knížka na internetě?“ zeptá se s opravdovým zájmem babička, aniž by tušila, že bude hvězdou mého dalšího blogu. „Někdy mi to dones na papíře, my si to s dědou taky rádi přečteme,“ povídá dál a mrkne směrem ke košíku, který by spíš ocenili někde v optice. A mě znovu napadne, jaká jednou budu já, jestli taky budu mít v košíčku na stole třicatery brýle – jedny na čtení, jedny na telku, jedny na psaní povídek, jedny na ven, jedny na doma, jedny sváteční, jedny z Lidlu, jedny bez nožičky a jedny sluneční.

Přestože jsem v posledních dnech vážně šťastný jedinec, všechno vychází jak má a já to hned po další dopsané větě půjdu zaklepat, připadají mi některé z dnešních blogořádků trochu hořké a zamyšleně posmutnělé. Je to asi tím, že si někdy opravdu vyčítám, jak málo babičku a dědu navštěvuji. 

Odjíždím a mám v igelitce domácí vajíčka, domácí kyselé okurčičky, vývar ze slepice, která bývala taky domácí a odvážím si i celý, ještě nerozkrájený štrúdl – s láskou pečený. Zase si slibuji, že je budu navštěvovat častěji. Poprvé to ale slibuji veřejně, teď to budu opravdu muset dodržet.

Tak brzy ahoj babi a dědo a sbohem ploché bříško!