Jako většina mých blogopříspěvků vzniká i ten dnešní ve vlaku. Samozřejmě jsem si otevřela ještě dalších deset okýnek ve Wordu, jelikož až příliš mnoho školních prací začíná smrdět deadlinem, ale ve vlaku mi studentská produktivita v poslední době moc nevychází.

Pěkně si hovím na křesílku v Regiojetu, připadám si vždycky trochu vznešeně a namyšleně, když cestuji právě tímto vlakem. Nechci dělat žlutým vlakům přílišnou reklamu, protože v Českých drahách si zase připadám jako punkáč, dobrodruh a čundrák a to mám taky moc ráda, ale nejsou tam dortíky za devět korun a není tam WiFi a stojí to při mé rozsáhlé sbírce studentských průkazek v podstatě stejně, tak co.

Kupéčko sdílím se dvěma spolucestovatelkami. Holčičce naproti mě může být tak pět nebo šest. Předškolačka celá sladěná a oháklá z háemka houpe spokojeně půl metru nad zemí nohama a opírá se ramenem o svou mámu, která je oháklá v něčem ještě lepším a čte si. Když zvednu oči od laptopu, holčička na mě zírá obrovskýma očima a u toho mlsá lízátko, které si namáčí do kyselého prášku. Tohle lízátko jsem měla fakt nejraději, vždycky jsem si ho kupovala po plavání v bufetu, to lízátko bylo totiž o moc lepší než plavání. Jen mě vždycky trochu děsilo, že mělo tvar nohy, ale jinak bylo parádní. Mám děti moc ráda, a tak na ni přátelsky mrknu, ale asi ji to moc nepotěšilo, protože se raději rychle odvrátila k oknu. Naštve mě to, protože jsem si vždycky myslela, že to s dětmi umím a mají mě taky moc rády. Její mamina si zaujatě čte, místo toho, aby se jí věnovala, asi chce mít chvíli pokoj, ale i tak, hlavně že jsou obě tak vyoblíkané.

Jsem fakt ráda, že si maminka čte, doufám, že jí to vydrží celou dobu. Kdyby si nečetla, ptala by se, co bylo ve školce, a přece nemusí vědět všechno, hlavně to, že jsem celý týden nejedla polívčičky, jen tak na protest. Naštěstí pro mě chodil tento týden taťka, ten nemá čas se vybavovat s paní učitelkou, takže je to polívkové tajemství. Babička bývá taky dost zvědavá, ale nesmím se prozradit. Ta naproti mě vypadá jako docela hodná paní, ale dost možná, že to ještě není paní, maminka říká takovým velkým holkám trochu jinak, myslím, že to začíná nějak na s. Nebudu na ni ale mrkat nazpátek, je cizí, s cizími se nepovídá, tak asi ani nemrká. Má fakt dobrý počítač, určitě hraje hry. Taky bych takový chtěla, nebo aspoň tablet, některé děti ve školce už ho mají. Ale maminka mi radši kupuje časopis Sluníčko, nuda, snad si nevzpomene, že ho mám v batůžku. Alespoň jsem ji přemluvila na tohle boží kyselé lízátko, jenom je trochu divné, že vypadá jako noha.

Studentská léta mi někdy hrozně chybí, obzvlášť když vidím studenty takto ve vlaku, jak ujíždějí kilometry směrem k domovu, ještě žádné velké starosti v podobě dětí, manžela, práce a domácnosti. Nemusí řešit to, že si manžel vzal auto na celý víkend kdovíkam a na oslavu narozenin jeho táty jedeme vlakem jen my dvě, navíc navlečené ve slavnostním, protože tchýně je na tohle prostě úchylná. Jen listuji v tom braku, co tady rozdávají, samotné je mi trochu trapné, že nečtu nic sofistikovanějšího, ale od té doby, co se narodila Ema, jsem přečetla snad jen pár brožur o laktaci. Pořád je co dělat, nemám na sebe moc času. Dceři jsem podstrčila lízátko, které je nahnané éčkama a navíc má nechutný tvar nohy, ale aspoň si tím nezasviní šatičky a bude si myslet, že jí něco dopřeji. Na Vánoce by snad mohla dostat ten tablet, ale nevím, děti jsou už tak dnes čím dál méně dětmi. Ach jo, snad jsem dobrá matka.

V Pardubicích se dvojice dam začne oblékat,  holčička se klasicky loudá, protože ve vlaku je to přeci jenom bezva a maminka se ji snaží popohánět, celá nervózní, s vidinou toho, že nestihnou vystoupit a pojedou až na Moravu. „Řekni slečně na shledanou,“ přikáže mamča. „Čau!“ zamává mi.

A jsou pryč. Připadám si najednou vážně osaměle, skrz tyto řádky jsem se s nimi tak trochu sblížila. Možná je to všechno nesmysl, nebo je možná pravdivé každé slovo. Když už nic, alespoň jsem dnes dala zabrat své fantazii. A za všechno může to lízátko, co vypadá jako noha.