#4 Bacha, Londýn aneb Konec dobrý, všechno dobré
Každý zdárný konec roku ve mně vzbuzuje nostalgické pocity,
které nejlépe doplní tabulka čokolády o velikosti střešní tašky a balíček
kapesníků. Ohlížím se za uplynulými dvanácti měsíci a nevěřím tomu, jak rychle
si dovolily utéct. Letošní rok pro mě nachystal spoustu premiér – premiéra za
volantem jako majitelka řidičského oprávnění skupiny A2 a B, premiéra na vysoké
škole nebo premiéra Star Wars 7. Poprvé jsem také vycestovala za prací do
zahraničí. Můj cestovatelský rekord byl do letošního června deset dnů
s ešusem a pod stanem na táboře. Novým rekordem se stal dvouměsíční výlet
do britské metropole.
Londýn, město splněných přání, nespočtu zajímavých kultur a dvoupatrových autobusů. Hlavní město země, kde je hlava státu oblíbená a s onou hlavou se platí v každém krámu. Zpětně nad mou dobrodružnou londýnskou výpravou přemýšlím, prohlížím fotky a napadá mě přiložit stručný manuál nástrah, které mě během návštěvy u královny provázely.
Nástraha první: Londýnské metro!
Při mém prvním pohledu na plánek londýnského metra jsem si pomyslela, že název Podzemní psycho či Krtkova temná rokle by byl pro tento dadaistický obraz daleko výstižnější. Jako správná žena mám špatný orientační smysl, takže byl underground ve výhodě už před začátkem našeho zápasu. Jedenáct linek vlaků v suterénu? Při onom zjištění jsem sama sobě věnovala milý sarkastický úsměv, jelikož i na Můstku jsem si mnohokrát připadala úplně jinde než v Praze, avšak ona destinace také začínala písmeny P a R.
Nástraha druhá: Britský přízvuk!
Pokud jste při svém několikaletém urputném snažení naučit se
plynně hovořit anglickým jazykem měli někdy pocit, že to s vámi začíná
vypadat slibně, pak vás stejně jako mě vyvede z omylu takzvaný lehký
britský akcent. Na cédéčkách přiložených k učebnicím se o podobném úkazu
raději vůbec nezmínili. Potkali jste někoho, kdo má na sobě oblek, při řeči otevírá ústa jen minimálně,
mluví třikrát rychleji a zní, jako kdyby natáčel reklamu na lék proti ucpanému
nosu? Tak to jste právě narazili na rodilého Brita.
Nástraha třetí: Londýn je návykový!
Důležité
je neutíkat z boje, na všechno se dá zvyknout a čas vše zahojí.
Bohužel nebo bohudík, tato moudra se ukázala jako pravdivá. Po nějaké době se všechno
kolem mě zdá jednodušší. Za dva týdny už cestuji s prstem v nose a
trasu v metru trefím na první dobrou. Z dřívějších podzemních jízd
plných adrenalinu a nadšení se stal dokonce čas pro zrušení spánkového
deficitu. Rodilým Britům sice pořád nerozumím, ale dokážu intuitivně odvodit, o
čem asi hovoří, nebo co po mně chtějí. Londýn si mě začne získávat na svou
stranu, britský přízvuk u mladých mužů jsem přejmenovala na chodící sexappeal a
pivo bez pěny mi přestane vadit stejně jako deštník nad hlavou alespoň šest
hodin denně.A tak si teď prohlížím rozmazanou selfie s Big Benem, rozmazanou selfie bez Big Bena ale z Londýna a rozmazanou selfie se spolupracovníky z kuchyně restaurace, kde jsem pracovala, a mám široký úsměv na rtech. Jeden z největších zážitků roku 2015 je dávno pryč a tak to za chvíli bude i s letoškem samotným. Už si plánuji, že si naplánuji nějaké nové plány na rok 2016. Třeba pak budu zase o něco lepší v překonávání nástrah evropských metropolí. Rozmazaná selfie se Sagradou Familií nebo rozmazanou Merkelovou jsou jen střípky toho všeho nadcházejícího grandiózního plánování.
Máš skvělý blog :)
OdpovědětVymazatMoc děkuji! :)
Vymazat