#21 Co to je? aneb Svět dětskýma očima
Biologické hodiny mi sice opravdu ještě netikají ani
nekukají, přesto už dlouho oplývám ohromnou slabostí pro děti. Je to jednoduchá
rovnice: mám ráda děti, protože (jsem
přesvědčena o tom, že) děti mají rády mě. Nevím proč, ale dnes opět padám
do své pisálkovské sentimentální propasti. Mladší ségra vyrostla tak rychle,
jak to umějí jen naši nejbližší, u kterých si prostě dovolíme nekontrolovat
letící čas tak pravidelně. Naštěstí je v mém okolí dětí stále dostatek,
nebo někdy trochu snílkovsky trapně
hledím do budoucnosti na ty své.
Když trávím v háemku
dvacet minut čistého času okukováním volánkových růžových šatiček pro mladé
slečny, říkám si: „Ježkovy oči, já jednou ze své holčičky udělám taky takovou cukrovou vatičku, bude to ta největší
princezna v celé školce. Nemám tu sukýnku s kraječkou koupit už teď, deset
let dopředu?“ Pak se zběžně kouknu na supermanský
obleček s vypolstrovanými svalíky pro kluky, dobrý, syna snad taky
jednou zvládnu, a raději se rychle proberu a odcházím, protože jsem už skoro
půl hodiny mezi opravdovými maminami, vypadám směšně a musím na přednášku.
Nejsem ale tak povrchní, abych zůstala pouze u zevnějšku.
Nejvíce na dětech miluji jejich pohled na svět. Je tak čistý, ještě
neposkvrněný špatnými zkušenostmi a negativními událostmi. A je především
upřímný. Děti nám s ledovým klidem napálí svou pravdu do očí, ať se nám to
líbí, nebo ne.
Dneska teda vypadáš
docela hrozně, mami.
To je úplná blbost.
Toto fakt uvařit
neumíš, fujky.
Nemají čas na nějakou zbytečnou omáčku, lež nebo pomluvu. Za
to ale mají fůru času na zvídavé otázky v nejnevhodnějších chvílích.
Klasická a na žebříčku otravnosti jedna z nejúspěšnějších otázek Co to je? se může nejdříve tvářit dosti
nevinně. Potom ale dítě v tramvaji nekompromisně ukáže prstem na skleněné
oko spolucestujícího, vznese onen zvědavý
dotaz a je oheň na střeše. Nastává trapné ticho, pak Co to je? ještě tak dvakrát třikrát, no a potom raději prcka
čapnout pod rameno, omluvit se vstřícným pohledem do druhého oka a vystoupit o
několik zastávek dříve, než bylo v plánu.
Osobně ale děti v tramvajích či jiných dopravně
hromadných prostředcích potají ráda sleduji. Většinou se soustředím na to, jak
bedlivě pozorují dění kolem sebe. Když se totiž zrovna nebezpečně neptají Co to je?, tak jim jiskří oči,
upřeně sledují obličej, pohyby a chování někoho, koho si zvolily za svůj dnešní
objekt k probádání, a napadá je spoustu skvělých otázek existenciální důležitosti. Na rozdíl od nás, dospělých. Když na sebe
civíme my dospěláci, důvody jsou to povětšinou dosti břitké:
a) Máme na obličeji něco, co by tam tak úplně být
nemělo
b) Máme špenát od oběda mezi jedničkou a dvojkou
nahoře
c) Máme rozepnutý poklopec
Jinak se na sebe raději moc nedíváme a moc se neusmíváme. Mohlo
by to vyznít divně, nebo vlastně úchylně. Někdy si říkám, jestli bychom se od
dětí neměli trochu učit. Možná jsme neměli vyrůst úplně ze všeho. Jsem
v tom(to) asi trochu naivní a přehnaně patetická, ale někdy mám chuť se
v tom všem spěchu, nenávisti, ruchu a soutěživosti mrknout na svět očima
dítěte. Říkám si, že mi kolikrát ve shonu, kterému říkáme svět, uniká to
jednoduché a krásné. Protože čím jsme starší, tím více musíme vidět to složité.
Bohužel, ne všech dětí se ale dneska týká ta kouzelná
bezstarostnost a čistý pohled na svět. Některé děti už stihli vnímat hádky,
rozvody nebo nadávky a růžové brýle se jim rozbily dříve, než by tomu mělo být.
Přitom je pohled na svět dětskýma očima jedna z nejhezčích věcí na
planetě. V dětském věku je povoleno růžové brýle téměř nesundávat. Dopřejme
jim je a nechme naše nejmenší, ať je jejich největší starostí, jestli jsou Šmoulové do té modré zmrzky fakt zabíjeni?
No, snad jsou jen osprchovaní. Hlavně, když dneska přijde zoubková víla.
0 komentářů:
Okomentovat