#31 Olympiáda, to je paráda aneb Pchjong co?

Zimní olympiáda je v plném proudu a kromě všeobecného pozdvižení a opětovného objevení vlastenectví v našich srdcích mi tato speciální událost připomíná, jak mi sledování sportovního dění dává zabrat.

Začnu lekcí z terminologie. Potrápily mě skiatlon a skeleton. Asi je opravdu mimo hranice mého chápání, proč se proboha běžkování a bláznivá jízda hlavou dolů sebevražedným namrzlým korytem na něčem připomínajícím podvozek, jmenují skoro stejně. I teď jsem to radši hodila do Googlu, abych se ujistila, co je co. A takových chytáků je tady víc, prosím pěkně.

Dále jsem nevěděla, že akrobatický sjezd a jízda v boulích je totéž. Ale asi patnáct let jsem netušila, že Valašské Meziříčí a Valmez je taky totéž, takže mě to u sebe nepřekvapilo. Nicméně, akrobatický sjezd zní jako hromadné setkání cirkusáků a jízda v boulích zase asociuje zduřeniny po celém těle. A přitom je to lyžování na dost záludné sjezdovce, na níž každou chvíli, ať už chcete, nebo ne, najedete na skokánek, vyhodí vás pět metrů vysoko a děj se vůle boží. Ale třeba předveďte saltomortále a u dopadu se ušklíbněte, jakože vás tento skok docela bavil, ale už jste jeli „těžší věci“. Pohoda. Akrobatický sjezd vs. Anna 1:0.

Při novém národním sportu (čtěte biatlonu) kroutím hlavou, jak někdo může rychlostí kulového blesku bez pádu do škarpy běžkovat (neubráním se silným vzpomínkám na povinný běžkařský výcvik na lyžáku a zjištění, že ty boty na tom jako nedrží?) a tu a tam ještě vytasit malorážku a trefit se pětkrát do terčíku, když do toho třeba navíc padají trakaře. Rovněž nechápu, jak si vůbec někdo dokáže s něčím takovým na nohou tak elegantně lehnout a hurá, střílíme. Mají můj obdiv, střelcoběžkaři. Při pohledu na ně mě napadá známá hláška „Přála jsem si kuši!“  Kde bych byla, kdybych našla v mladistvém věku zbraň pod stromečkem…hlas v podvědomí mi říká, že na olympiádě asi ne. „Ale kuš, prosimtě.“

A jsme u toho, poslední naděje, jak se dostat na olympiádu, je curling. Zametat umím, tak to by asi šlo. Ale ona to asi zas taková legrace nebude, když i u tohoto sportu někdo považuje za nutné nelegální dopingové posilněníčko. Kdyby ten dotyčný doma víc pomáhal, měl by natrénováno raz dva a žádné zakázané lektvary by nepotřeboval. Tak.

Když získá Ledecká zlato, nejsem vůbec překvapená, samozřejmě jsem seznámena s tím, že je na prkně favoritkou. Vlastně mi ta olympiáda docela jde, vím co a jak, orientuju se a dělám dojem. Cože, na lyžích jo, v „super dží jo“ (to teda nevím, co přesně je, prostě jeden z těch ultračerných krpálů, asi fakt velký, když je super), no tak to nekecej. Ale to nečekala ani Ester, takže klídek.

No a hokej, to je takový můj evergreen, asi ani nemusím zmiňovat, že zakázané uvolnění bych klidně uvolněně povolila, ofsajd bych nevysvětlila ani s doktorátem a celé je to prostě moc rychlé a ten puk je moc malý a já prostě NESTÍHÁM, nestíhám sledovat co říkáš, Roberte.

Aby toho nebylo málo, všechno se to odehrává v Pchjongčchangu. Pochopitelně ctrl c ctrl v, napsat to neumím, já prostě radši říkám, že v Koreji.


Přes veškerou nechápavost sportovce obdivuju. A nejen ty, respekt si zaslouží i sportovní novináři. Zatímco zpravodajští žurnalisté referují o tom, kolikátý den už nemáme pořádnou vládu, kdo kam zabrušuje, nebo sdělují, že padají laviny, bitcoin a letadla, sportovní novináři si takzvaně jedou to svoje. Jejich zprávy jsou často odlehčením, navíc, když se konají olympijské hry, všichni napjatě očekáváme zprávy nejen o naší výpravě. Stojí za tím spousta práce, a to už přímo v dějišti OH nebo v tuzemských redakcích. Povolání je to náročné a zavděčit se posluchačům, divákům, nebo čtenářům není vždy jednoduché. Tak vám všem děkuji. A do další olympiády se to všechno doučím, slibuju.

Share this:

CONVERSATION

0 komentářů:

Okomentovat

Používá technologii služby Blogger.