#30 Prosimtě neřvi aneb Já to fakt nedám, mami!
„Prdíky, proboha mami, prdíky! On už se prostě třetí den
neposral!!!“ křičím zoufale do telefonu, očividně dost nespokojená s aktuální
konstelací hvězd, hysterickým mládětem na rameni a tím, že je v mé aktivní
slovní zásobě výraz prdíky. „Mami, ty vole, já na to nemám, na ty zábaly, na ty
mastičky, na masáže bříška, ty vole. To nedám.“ Evidentně se mi na té mateřské
i dost vytříbil slovník, koukám.
Úplně nedokážu říct, proč se to dítě jmenuje Seb. Jakože
Sebastian, někdy Sebík/Seboš, když třeba spí nebo je u mámy a táty na Moravě.
Teď je to ale poslední tři dny nesnesitelný Seb, protože kvílí jako v Hitchcockově
thrilleru. Osobně jsem své budoucí já vždycky odhadovala na nějaké klasické
české jméno, něco tradičního, pro holku třeba Terezka nebo Adélka, pro kluka Tomášek, Štěpán…jenom Anna
by to teda opravdu nebyla, to bylo jasný už od embrya, žádná Anička kozí
nožička, žádná Anče, Kuba ani hajnej a žádné trapné dotazy na to, jestli má
husičky doma. Jsou v ječmeni, kde by asi tak byly.
Když se rozhlédnu kolem, je mi to cizí jméno mé ratolesti
trochu jasnější, podle všeho jsem dost cool máma, polohovací kočárek za
minimálně pětadvacet táců, vařím všechno raw a každičký produkt je tady eko a
fair trade, včetně mastičky na jizvu po císaři. Jo a piju Nemléko,
pravděpodobně víc kvůli fotogenické lahvi než chuti. Seba ale samozřejmě kojím, to
je přece pro dítě to nejlepší, i když jsem totálně nemožná a ty odsávačky jsou
peklo na zemi.
Seb řve jako tur, prostě ho bolí břicho, ale vypadá to, že
jsem to vzdala. Ve své rezignaci mámě položím telefon, jak se mám asi tak
uklidnit a nevyšilovat, to dítě mě normálně připraví o rozum. Za doprovodu
symfonického řevu na několik vteřin zasněně pohlédnu na kopu knížek z knihovny,
pořád netknutý nejnovější Kundera, Život je jinde, to jsi teda fakt vystihl Milane,
ta nová věc od Hartla a taky Komu zvoní hrana od Hemingwaye, staré, ale skvělé.
Místo toho všeho jsem si raději v knihovně měla koupit v automatu ty
špunty do uší, protože jediné, co teď potřebuju, je ticho. Nahrnou se mi slzy
do očí, jsem hrozná matka, když neumím zbavit jediné milované dítě prdíků,
přemýšlím o něm jako o řvoucím případu pro exorcistu a jediné, co si přeju, je
hrozně dlouho spát? Ano, jsem bez pochyby příšerná matka, brečím už taky, skoro
tak naléhavě jako Seb, projdu kolem zrcadla, fakt vypadám odporně, to mě
samozřejmě v pláči podpoří a vydám ze sebe takový vzlyk, že bych možná po mateřské
mohla místo novinařiny ještě zkusit DAMU.
Jak si tak brečím, najednou zjistím, že v tom bytě
někde na Letné řvu jenom já, že Sebastinanův koncert už skončil. Utřu si oči,
kouknu na něj, pro pána krále, on se směje a smrdí mu plenka, to se mi snad
jenom zdá, on fakt udělal hovínko! Za to ho celého zlíbám, volám mámě – „Představ
si, Sebík už má plnou plenku, barvu to má akorát, jojo, žlutohnědé střední, krásně
se směje maminko, můj šikovný chlapeček!“
Kde to jsem? Jo aha, tak žádné dítě, ale můj zlínský dětský pokojíček,
jsem na víkend doma a Sebíka nemám, jen dost živý sen v REM fázi. Divoké
sny někdy mívám, velká fantazie a občasná zmatenost myšlenek. Letím to říct
mámě do obýváku, představ si, hrůza, neblbnu, fakt dítě.
U piva se pak ptám kamarádek vrstevnic, co ony a děti ve
snech. Jedna je prý v noci permanentně těhotná nebo má už infanty dva,
druhá je prý ve snech taky čas od času matkou a třetí snad dokonce tikají
biologické hodiny. Jako fakt?
A co napsat na závěr? Ještě chvíli (čtěte roky) to potrvá,
ale Sebík byl celá máma, havraní vlásky a hnědá kukadla!
Napiš knihu !!
OdpovědětVymazatTy jsi tak milá, děkuji!
Vymazat