#27 Prázdninové nebe aneb Léto v plném proudu‬‬‬‬

Pisálkovské skóre za letošní léto: asi milion a půl veselých, smysl postrádajících, přiopilých, dojemných či naprosto běžných a nudných „přijdu brzy“ esemesek, pět vzkazů na ledničce a dva pohledy.

Stejně jako já má tedy dovolenou i Parapet. Při pohledu na můj prázdninově nabitý program, který obsahoval pouze několik málo volných dní na to, abych hodila všechny věci včetně sebe do pračky a letěla zase jinam, jsem už tušila, že to o prázdninách s blogováním nebude úplně růžové. Nejdříve jsem se cítila dost spisovatelsky provinile, co si proboha počnou mí ubozí čtenáři, jejich životy už nebudou mít takovou cenu, syndrom vyhoření, popel na hlavě.

Nakonec jsem ale usoudila, že prázdniny mému internetovému dítěti (zní to dost divně, ale pochopte prosím věčný problém s opakováním slov) jen prospějí. Navíc s sebou teď většinou beru spíš spacák než notebook a spoustu letních zážitků uchovávám pouze v mé skromné šedé kůře mozkové nebo maximálně skrz objektiv foťáku, protože bych o nich nejspíš nedokázala napsat tak skvěle, kouzelně a neopakovatelně, jaké opravdu byly.

Místo psaní se ale rozhodně neflákám, posledních pár prázdninových týdnů se opravdu dost snažím neumřít při vodních sportech, nepředávkovat se zmrzlinou, netrhnout nový světový rekord při nákupu ve vinotéce, nerozbít někomu hlavu při volejbalovém podání (spodem, na horní jsem expert) anebo nedát na sobě znát, že vůbec nevím, kde jsem, a že ta mapa, co ji držím v ruce obráceně a tvrdím o ní, že nás zachrání, nás nezachrání, jelikož to je stejně mapa úplně jiného města.

Dělám přesně to, co se v létě podle příruček dělat má. Užívám si. Každý ujetý kilometr ve vlaku či na kole. Užívám si momentů, kdy mi tobogán sundá spodní díl plavek, kdy se mě snaží sežrat krvelačný komár nebo když mám pocit, že prasknu, protože jsem snědla na posezení jeden kilogram třešní.  Užívám si kotrmelců v trávě. Výletů neznámo kam. Smíchu. Užívám si, když vystrčím na dálnici hlavu z okýnka auta, nesnesitelně falešně zpívám a mám soukromou párty až do doby, než vjedeme do tunelu, protože v tunelu se bojím, a také byste se rozhodně měli bát, v tunelu to nezkoušejte. Užívám si dlouhých letních teplých večerů, vypnutých ranních budíků a užívám si všech věcí, které k létu neodmyslitelně patří, jako třeba dvoje rozsedlé sluneční brýle, brčka z IKEA nebo sloupaná záda.

Jako každé prázdniny taky doháním resty a snažím se potkat všechny, kteří mi celý rok chyběli, a já jim celý rok slibovala, že se uvidíme. Jiní mi zase celé léto chybí, a tak ani není důvod být zklamaný, až léto skončí.

V následujících dnech mě čeká kromě pracovního nasazení na brigádě ještě pár chvil s lidmi, co dělají můj život barevný, pár spontánních cest, pár kocovin, pár knih a pár dnů, jako je ten dnešní.
Dnešek je ve znamení nic nedělání, jen trocha přemýšlení, válení se, pojídání sladkostí a po dlouhé době i psaní. Připadám si, jako bych právě psala poslední slova dopisu, který je věnován někomu, kdo o mně celé léto neslyšel a já mu jen chtěla velmi stručně (asi na pětatřiceti řádcích) sdělit, že je všechno naprosto OK.

A tak je dnešní blogopříspěvek asi jen náhodná zpráva z mého prázdninového nebe. Doufám, že se taky vznášíte a blbnete na volnočasových obláčcích, bavíte se a poznáváte nové věci. Jo, a že máte úsměv na tváři!

S láskou

Anna

Share this:

CONVERSATION

0 komentářů:

Okomentovat

Používá technologii služby Blogger.