#26 Jak jsem pekla dort aneb Holka na vdávání

Už nějakou dobu jsem byla přesvědčena o tom, že jsem takříkajíc holka co k čemu, něco málo si na pánvičce uklohním, ponožky si přeperu, kalhoty si přežehlím a při vytírání podlahy mopem jsem ladná a zároveň svůdná skoro jako při vášnivém tangu.

Po škole mé maminy si už ale jako slibná hospodyňka ani z daleka nepřipadám. Její kritika mého ženského umu mi vzala vítr z plachet, a tak jen sedím v koutě s ohromnou depresí, láduju se bublaninou (kterou jsem neupekla já), nahlas vzlykám (aby si všimla, že je mi to nesmírně líto) a připadám si vážně nemožně.

Vyslechla jsem si proslůvek, že tobě je, holčičko, dvacet let, to já jsem ve tvém věku už důsledně hubnula do svatebních šatů, a jenom co břicho zmizelo a já si vzala tvého tatínka, tak se břicho zase objevilo, protože jsem čekala tebe! To čučíš, co? Dřív to bylo všechno jinak, vy mladé kočky se dneska totiž neumíte tak ohánět, je jiná doba, studujete o sto šest, ale třeba do kuchyně už se vám nechce!

Jelikož maminky mají vždycky pravdu a já už od mala trpím touhou po tom, že bych chtěla všechno vědět a umět, rozhodla jsem se postavit se kuchyňské výzvě čelem a sestřiny narozeniny, které mi zrovna hrály do karet, obohatit jahodovým dortem.

To jsem ještě nevěděla, jaký jsem si na sebe upletla bič.

První zádrhely mého pečícího snu se objevily už při nákupu surovin v Kauflandu. Po hodině a půl usilovného hledání všeho, co do receptu potřebuji, jsem byla totálně vyčerpaná a zoufalá. K mému překvapení v supermarketu neexistuje obrovsky dlouhá ulička s názvem DORTY – VŠE, CO POTŘEBUJETE NA JEDNOM MÍSTĚ. Dále mě rozhodí asi dvacet druhů smetánek a máslíček, nevím, která bije, a tak nakoupím od všeho ty nejtučnější varianty. Čím víc procent tuku, tím víc se pomějeme, to je přímá úměrnost, jdu zaplatit.

Ještě jsem ani nezačala péct a už melu z posledního. Když se mi konečně podařilo navážit všechny mouky a cukry tak, aby odpovídalo jejich množství, začaly se v receptu dít nepříjemnosti. „Přidejte asi pětinu připravené mouky.“ Nadávám jako špaček, to jste nemohli říct dřív? Slovíčko „asi“ mě totiž dost znervózňuje, jelikož jsem neměla nikdy na nic odhad, naposledy jsem si to ověřila při parkování. A tak připravené množství vydělím na kalkulačce pěti a mouku postupně rozdělím na gram přesně do pěti nových misek, až už v kuchyni není žádné nádobí, ale co, takhle to bude bezpečnější.

„Počkejte, až vám krém ztuhne.“ Celá nervózní rituálně poskakuji kolem krému a snažím se svými myšlenkami a modlitbičkami urychlit nekonečný proces tuhnutí. Pořád nic, krém teče jak blbý, panenko skákavá, všechno je špatně. Proklínám samu sebe, že jsem vyhodila oknem tolik peněz, místo toho pěkně drahého mascarpone jsem si mohla koupit třeba víno.

Asi za dvě minuty po mé pečící rezignaci krém ztuhne tak, že skoro nejde vyndat z mísy. To mi dost zvedne sebevědomí, vlastně mi to pečení docela jde. Jsem pevně rozhodnuta dotáhnout dort do zdárného konce.

Když konečně šoupnu korpus do trouby, sednu si před ni a pozoruji, jestli se to jako fakt peče. U toho se poctivě krmím krémem, který mi zbyl v míse o velikosti pneumatiky, a říkám si, že kdybych byla cukrářka, tak bych vážila asi tak metrák, takže je dobře, že peču jen občas (dnes poprvé).

Nakonec, po pár nezdarech se žloutky a bílky a krémových peripetiích, je dortík na světě. Vzhledově vypadá krásně, jelikož se projevil můj skrytý výtvarný talent a inspirace z Google obrázků, a tak jen doufám, že chuťová hodnota bude stejně vysoká jako ta estetická. Úplně dortově vyčerpaná se ještě v zástěře z posledních sil odplazím do obýváku a jen co si sednu, tak už mě maminčin hlas láká zpátky na místo činu, protože ten binec v kuchyni snad nemyslím vážně.

Následující den ale oslavenec ani nedutá, jak mu dort chutná, a prosí si ještě jeden kousek. Dokonce ho ocení a pochválí i obě babičky, které by si klidně mohly dát highfive se Zdeňkem Polreichem, a tak moje cukrářské ego lítá celou oslavu někde u stropu, jsem na sebe fakt pyšná a fotím si výtvor na Instagram.

„To čučíš, co?“ pronesu vítězoslavně směrem k mamince, která mi samozřejmě s dortem pomohla a přeložila pro mě recept z cukrářštiny do češtiny, nicméně, je to přece hlavně moje dílo.


„Povedl se ti,“ uzná maminka maminkovsky. „Teď už se jen naučíš žehlit košile, vařit svíčkovou a prát záclony a pak si tě možná i někdo vezme!“ zahaleká rodič vesele. Uf, další ženské výzvy čekají.

Share this:

CONVERSATION

0 komentářů:

Okomentovat

Používá technologii služby Blogger.