Jak rychle se to zkouškové přiblížilo, tak rychle i uběhlo. Pokud všechno vyjde podle mého detailně propracovaného zkouškoplánu, tak už zítra touhle dobou budu na báru objednávat oslavnou dvojku (lahev) bílého, protože bude za mnou i poslední zkouška, a já tak budu moci slavit úspěšné proplutí prvním ročníkem vysoké školy. Než ale všechen svůj zkouškový stres utopím v extraktu z vinné révy, musím své studentské duši ulevit i skrz pár řádků.

Mít hotové zkoušky již na začátku června je obecně chápáno jako velký akademický úspěch, samu sebe bych nejraději na rukou nosila, doma jsou na vás pyšní a vaří se jen to, co máte rádi vy, a v kolektivu spolužáků jste za žurnalistické eso, které má nejdelší léto ze všech.

Konec (předčasného a lehce trapného) vychloubání se. Nasekat si zkoušky tak rychle za sebe přináší spoustu študáckého utrpení, těžkou asociálnost, měsíc nevytrhané obočí a velmi špatnou reaktibilitu očí na denní světlo, jelikož vycházíte ven jen na ony zkoušky nebo si ojediněle zaskočíte do knihovny či do Kauflandu. 

Každý samozřejmě zvládá zkoušky a stres s nimi spojený po svém. Osobně obdivuji kliďase, kteří:

a) Všechno umějí, a proto se nestresují.

b) Nic neumějí, a proto se nestresují. 

c) Vědí, že alespoň něco určitě vědí, a proto se nestresují.

Já totiž stresuji vždy a všude, za každé situace. Nervozita mi dává zabrat opravdu ze všeho nejvíc. I přes to, že v učení sedím, ležím, spím i bdím a den před zkouškou si připadám v daném oboru jako zkušený mástr, následující ráno, kdy do zkoušky zbývají tři hodiny, se ze mě stává mistr světa ve stresu před důležitým výkonem. Najednou mám pocit, že nevím ale vůbec nic, jsem bílá jako stěna a pan žaludek mi naznačuje, ať dneska raději nesnídáme. 

Po nesnídani nervózně poskakuji, trajdám křížem krážem po celém pokoji a opakuji látku tak nahlas, že přemýšlím, jestli se nějak slušně nezeptat sousedů, zda by nešli na zkoušku místo mě. Stejně už to určitě všechno slyšeli minimálně dvacetkrát. Jako čestná studentka návrh o podvodu s identitou ale rychle zavrhnu, pokecám si šaty zubní pastou, jsem celá unavená, protože mám kvůli pochodování u opakování v nohách asi pět kiláků, do tašky si sbalím průměrně sedm mizerně píšících propisek, z kýblu vytáhnu nervy a odcházím na zkoušku. Tu většinou nějak zvládnu a slibuji si, že příště tedy už žádné stresování. Hahaha.

Zjistila jsem také, že jsem daleko menší rebel, než jsem si o sobě dříve myslela. Naposledy, když jsem si odvážně napsala tahák na stehno s tím, že pak šatičky jen lehce přitažlivě vyhrnu a všechno rychle elegantně opíšu, jsem byla zpocená i tam, kde jsem si myslela, že se potit nelze. S nervy na ještě větší dranc jsem měla šaty po celou dobu písemné zkoušky stažené skoro ke kotníkům, což bylo značně nepohodlné, a navíc jsem asi nevypadala jako někdo, kdo je v naprosté mentální pohodě.

Tohle období má ale i svá pozitiva. Myslím si, že se ze mě o zkouškovém stává lepší člověk. Velice pilně si totiž pěstuji dobrou karmu, kterou nutně potřebuji ke zvládnutí všech studentských povinností. Když vidím v tramvaji někoho v ohozu z módního pekla, neřeknu si: „Proboha, ta je snad barvoslepá,“, ale spíš: „Chudinka, ta nemá pro módu cit.“ Všechno zlé se totiž může obrátit proti mně a já pak budu mít málo kreditů. Proto také poslední měsíc extrémně poctivě třídím odpad a pouštím sednout starší spoluobčany v metru. Tolik vykonaného dobra, to není jen tak.

Podle všeho mou téměř humanitární činnost karma bedlivě sleduje, jelikož jak už jsem psala, snad to tímto vším nezakřiknu a zítřkem pro mě začíná léto. Konečně uvidím všechny, které jsem poslední měsíc a půl úspěšně zanedbávala, objevím dosud neznámá místa, budu psát o nových zážitcích a nejdůležitějším posláním bude pořádně se opálit. A taky obalit nervy slunečním svitem, voňavým vzduchem a ginem s tonikem, protože jim to za tohle zkouškové opravdu dlužím.