Jako malá jsem milovala sledování amerických filmů a seriálů, kde nadějní studentíci navštěvují obrovitánské univerzity s obrovitánskými jídelnami, kde sedí pospolu cool kluci v XXL bundách, co hrají basket za školní tým, opodál skupinka holek, které vyhrávají matematické a chemické olympiády, a v jiném rohu se chichotají holky, které sice nic nevyhrávají, ale jsou za to fakt kočky. Tato hierarchie podle seriálů panovala i na přednáškách, byl to mix etnických skupin a třídní boj. Vždycky jsem se tolik těšila, až budu jednou stejně jako Gilmorka studovat vysokou, protože přednášky, na které chodila ona, vypadaly skrz obrazovku více jako prestižní konference za účasti mladých vycházejících hvězdiček v oboru na světové úrovni než pouze jako vyučování.

No, po téměř roce stráveném na české vysoké škole jsem na přednášku jako mou dřívější vytouženou americky bombovou hodinu a půl trochu změnila názor. Přednáška je spíše taková internetová eduroam kavárna, kde se každotýdenně potkávají přátelé. Poklábosíte, zjistíte, co je nového, a máte dobrý pocit z vaší účasti, protože i přes to, že si nepíšete poznámky a drobíte si svačinu do klávesnice, zvyšujete svou nahodilou přítomností sebevědomí pedagoga, který z plných plic řve v místnosti s kapacitou 200 lidí, aby ta třicítka statečných slyšela z jeho výkladu alespoň každé druhé slovo.

Kvůli těmto (kavárenským) okolnostem trpí pedagog na konci semestru psychózou, migrénou, vidinami, slyšinami, paranoiou, sebevražednými sklony, anebo jen neskonalou únavou, a proto přichází čas na zajímavého hosta. Jak už to tak bývá, nám mláďatům je velmi těžké se zavděčit, a proto už samotné sousloví zajímavý host házíme do jednoho pytle s dalšími spojeními, která moc dobře známe od staroušů, jako třeba dobrý vtip, zábavné odpoledne nebo poučný film. Potom ale stejně napjatě čekáme, kdo se nám to tedy na přednášce objeví, zaostříme kritické oko a necháme pracovat náš vytříbený vkus.

„Viete mládeži, čo sú to rituály?“ zahalekal zajímavý host, přesněji nějaká moc milá paní profesorka až z dalekého Slovenska, která přijala pozvání přednášet v rámci našeho předmětu Úvod do studia komunikace (po tom, co jsem zjistila, kolik se toho mám naučit ke zkoušce, mi slovo úvod v názvu připadá dost politicky nekorektní). „Nie, ale viem, čo je to čučoriedka a ťava,“ napadne mě okamžitě, směji se pod nosem svému vytříbenému humoru a okouzlena slovenštinou poslouchám výklad té moc milé paní, o rituálech a komunikaci afrických kmenů, o rituálech přirozených i uměle vytvořených a o rituálech obvyklých i zvláštních.

„A aké sú vaše rituály?“ ptá se řečnicky do placu ta moc milá slovenská paní, která si touto otázkou opět získá mou pozornost, kterou jsem mezitím úspěšně ztratila na sociálních sítích, internetových obchodech s oblečením, na které stejně nemám peníze nebo na internetových obchodech s botami, na které stejně nemám peníze.

Po zbytek přednášky a potom s přestávkami celý den přemýšlím nad jejím dotazem. „Aké sú moje rituály?“ Každé ráno a večer si umývám zuby, ale kartáček musí mít fakt jemné štětinky, vždycky nejdříve namočit kartáček, nandat pastu, znova namočit kartáček a čistím. Nikdy nespím v ponožkách. Z nanuku vždycky nejdříve ojím čokoládičku kolem dokola. Jsou tohle rituály, nebo jsem úplně trapně a nudně bezrituální? Trochu proklínám moc milou slovenskou paní, protože mi vzala rituálový vítr z plachet. Copak nemám žádný originální, svůj vlastní rituál? „Achjo, ja neviem, do kelu.“

Čtu po sobě znova dnešní řádky, hledám hrubky a překlepy a zdá se mi, že dnes nemají nijak zvlášť hlubší náplň. Jsou to přesně ty řádky, které by mohly začínat: Můj milý deníčku, dneska ti povím o nejdůležitějších problémech na světě, hrozně moc bezrituálně trpím. Asi jen potřebuji jednou týdně pisálkovsky pročistit hlavu, naťukat do notebooku pár bláznivých, zmatených, osobních, nevšedně všedních slov, jen trochu psát … „Pane bože na nebesiach , ja už asi naozaj viem , čo je môj rituál.“