#20 Maminko, ty to vidíš aneb Jako vejce vejci
„To je krásné, to se
jen tak nevidí, když mají mezi sebou sestry takhle veselý vztah,“ povídá
tuhle starší paní ve výtahu směrem ke mně a k mámě, když nemůžeme ani
dýchat, ani stát rovně, protože hýkáme (a skoro čůráme do kalhot) smíchy,
chechtáme se jako puberťačky a já teď už vlastně ani nevím, co nám přišlo
toliko legrační.
„My nejsme ségry, to
je moje mamča,“ špitnu už ne tak pobaveně, protože mám přesnou vidinu
toho, co za okamžik přijde – mamina skáče metr vzhůru radostí, protože když jí
vy, jako její vlastní dcera, upřímně od srdíčka řeknete, že vypadá mladistvě,
tak to přeci jen nemá takovou váhu, jako když jí naprosto neznámá poloslepá
bábina ve výtahu hádá mínus patnáct let.
Další půl hodinku jen cedím přes zuby odpovědi na máminy
zvídavé otázky:
„Ano, opravdu to
řekla.“
„Né, není to jen tou
bundou, co sis ode mě dneska půjčila.“
„Přísahám, že fakt
vypadáš mladší.“
„Proboha, neřekla to
ironicky, bylo jí asi sto dvacet, ta už na ironii nemá pomyšlení.“
…
Ale pryč od výtahové story, která mě přivedla k námětu na
dnešní blog. Jsem vůči českým příslovím dosti kritická, protože dnes už má ten,
kdo je bez práce, často daleko více koláčů než ten, co maká na tři směny, a kdybych
se chybami učila, měla bych doktorát už asi v patnácti. Bezmezně tedy díky
osobní zkušenosti věřím pouze jednomu přísloví – že jablko nepadá daleko od
stromu.
Když jde totiž o mně a o moji maminku, asi ještě pořád visím
na stromě.
Vzhledová podoba takzvaně přes kopírák, což s sebou přináší
přísné výhružky, když v pátek večer vyrážím do báru na dámskou jízdu: „A chovej se prosimtě slušně a žádnou
ostudu, když vypadáš jako já.“ Stejně velké a hnědé oči doprovází stejně
prostorově výrazný nos a úzké rty, stejná výška, stejně dlouhé hubené prsty na
rukou, stejná velikost bot a k mému smutku rozdílná velikost podprsenky,
tady stále ještě čekám na boží zázrak, nebo teda na děti.
Povahově se shodneme na jedničku. Načernalý humor, někdy až
otravný optimismus a docela velká dávka empatie. Stejné oblíbenosti na mužích,
podobný styl oblékání a jediná matematická schopnost je u nás obou trojčlenka. Stejná
láska ke knihám, až teda na mamčin pornopřešlápek s názvem Padesát odstínů
šedi, kterým mi doteď nedovolila zatopit. A protože se lidé dělí na milovníky
oliv a na ty, co je děsně nesnášejí, my s mámou bychom je nejraději jedly
úplně ke všemu.
Naše názory se rapidně rozcházejí snad jen v otázkách tenké
hranice mezi pořádkem a nepořádkem, přičemž každá z nás používá pro můj
pokojíček nejraději jiný termín. Chlívek, bordel v tanku a skládka versus
uspořádaný chaos, pracovní prostředí a normálka.
Čím jsem starší a čím déle už nestuduji doma, tím víc si
uvědomuji, jak moc pro mě maminka znamená a jak je to skvělé, že si tak dobře
rozumíme. Jaké mám štěstí, že jí můžu brečet na rameni, když něco zmastím, jaké
mám štěstí, že se spolu můžeme smát ve výtahu i kdekoliv jinde, jaké mám
štěstí, že jí mohu ve všem věřit.
Vždycky mě zachvátí zmatený šťastný smutek, když v neděli
večer vysypu celý obsah lednice do kufru a odjíždím do školy na druhou stranu
republiky a maminka mě opřená o futra sleduje, jak nestíhám, jak nadávám, že mi
ujede vlak, jak si narazím čepici nakřivo a jak se na ni v poslední chvíli
otočím a ona se slzičkou v oku řekne: „Hlavně napiš, až dorazíš do Prahy,
ty trdlo.“
A jak tak píšu, trochu se mi chvějí prsty, protože kolem mě
poletují radostné myšlenky plné lehce otřepaně vyhlížející mateřské lásky. Už
od mala byla moje máma mým velkým vzorem, takže se teď musím přiznat, že mi
vlastně dost lichotí, když mi někdo řekne, že jsme úplně stejné.
Takže mami, pokud mi nekecáš a tyhle řádky pravidelně čteš,
doufám, že jsem si pořádně šplhla, a v pátek, až přijedu, na mě bude čekat
můj oblíbený brokolicový krém. A kuře s rýží, jo?
Kouzelný článek! :))) Já jsem o mamce psala takto:
OdpovědětVymazatOFFTOPICS
http://offtopics.wix.com/offtopics#!21-3-2016-RANDE-ROKU/cmbz/56effc380cf2d94fab186e3d
VymazatKrásné, hrozně upřímné :) #maminkynahrad !
VymazatA moc moc děkuji! :)