22. 3. 2016, Brusel

Anna 15:40 1 Comment Edit

Možná to byla nakonec lepší zkušenost, než se promenádovat po chodbách monumentálních funkcionalistických budov Evropského parlamentu. Možná to byla nakonec lepší zkušenost, vidět davy zahraničních novinářů a jejich kamery a objektivy foťáků na vlastní oči při praxi, než sedět na přednášce jednoho z nich. Zcela určitě to byla nejlepší zkušenost nejen pro začínajícího novináře, ale především pro vždycky spokojenou a bezstarostnou mladou holku.

Vůbec nevím, kde začít. Myšlenky mi poletují hlavou zmateně a nekontrolovatelně, klepou se mi ruce a býval by se mi klepal i hlas, ale neodvažuji se cokoliv říct.

Vůbec nevím, jestli začít psát. Mám tady psát, jak velkou je takzvaný islámský stát hrozbou? Mám připomínat pařížské útoky? Mám se vyjádřit k vyjádření politiků a k vyjádření na reakci k vyjádření politiků? Ne, to teď dělat nechci. Jsem vůbec schopna svými smysly pojmout to, co se v minulých deseti hodinách stalo v belgické metropoli? A pokud tedy jsem, mám dost síly o tom psát? Mám vůbec na to stát se žurnalistkou?

Otázky stranou. Sama sobě dovolím prožít celý dnešek ještě jednou.

Sedím na snídani v luxusním hotelu Thon v samém srdci Bruselu. Dostala jsem jedinečnou možnost vycestovat do evropsky významné metropole na třídenní stáž, setkat se s novináři, europoslanci, kochat se pompézními budovami Evropského parlamentu a učit se novým věcem. V hlavě mám jen to, že všechny tyto snídaňové dobroty mi zaplatí Evropská unie a jaké mám štěstí, že zrovna já tady mohu být.

Sledujeme CNN. Breaking news, na letišti se střílelo. Sleduji záběry s postupně svírajícím se žaludkem, místa, která jsem před méně než čtyřiadvaceti hodinami navštívila, jsou plna kouře. Panika, evakuace, křik. První mě napadne, ještěže tam nejsem dnes, ach jak je lidská duše v těchto chvílích sobecká. Twitter během několika málo minut potvrdí, že se jedná o teroristický útok. Zveřejní počet mrtvých.

Čtu všechny zprávy, které vycházejí o útocích na letišti, v oné chvíli stále sedím u snídaňového stolu. Připadám si trochu zbavena smyslů. Když teď, o několik hodin později sedím v pyžamu na posteli, neumím si své pocity přesně vybavit. Jsem v tu chvíli dost mimo, ale nedá se nic dělat, už se přiblížila půl desátá ranní, musíme vyrazit do Parlamentu, začíná nám dnešní program, alespoň budeme mít o dění na letišti dostatek informací. „Ještěže je ten Parlament tak blízko,“ říkám si.

Pár minut později. Twitter hlásí útoky v metru, stanice Maelbeek. „Odtud jsme včera večer jeli na pivo, ne?“ „To je tady vedle, ne?“ Skutečně, exploze ve stanici vzdálené tři kroky od hotelu. Vyběhneme do vestibulu. Všude už je zmatek, na ulici vidím dým, cítím síru a srdce mi buší. Všech kolem se zmocní panika, je to řetězová reakce. Je to jako lavina, člověk jindy za každé situace klidný nyní nemůže ovlivnit pocit nervozity a strachu.

Pak už to jde ráz na ráz. Dostaneme zákaz přiblížit se k oknům, podlehnu ale žurnalistickému pudu a sleduji venku pobíhat několik mužů v kuklách, zanedlouho je doplní těžkooděnci. Policisté odhání civilisty pryč, houkají sirény, ulice je již nyní uzavřena z obou stran. Nevím, co bych přesně měla udělat, nechci volat domů, jak to tady většina zkouší. I kdyby síť nebyla přetížená, stačí, že mám infarkt já, rodinu ušetřím.

Hotel je nejblíže od stanice metra, kde došlo k výbuchu. Recepce se začíná plnit zraněnými z metra. Sleduji něco, co by se dalo označit za improvizovanou pohotovost. Personál hotelu neztrácí profesionalitu, vyklízí nábytek z obrovské místnosti a ranění zde budou ošetřeni. Vidím paní s rozbitou hlavou, čelo jí zalévá krev a mě se zmocňuje pocit beznaděje. Personál naši pomoc odmítá, nemůžeme nic dělat. „We don´t need any spectators here,“ oznamuje mi lámanou angličtinou pracovnice hotelu, dále už jen slyším francouzské výkřiky ze všech stran. Raněných přibývá, většina je v otřesu s povrchovými zraněními, někteří z nich jsou ale i těžce popáleni. Místnost je nyní zakryta prostěradlem.

Chvíli mi zašumí v uších a ponořím se pod hladinu mých myšlenek. Sleduji, jak každý ze studentů z naší stáže vnímá situaci jinak. Většinu z nich už kontaktovalo nějaké médium, snaží se předávat autentické zprávy dál. Někteří jsou na tom psychicky hůř, než by jako budoucí žurnalisté v takové chvíli měli být. Osobně jsem slušně ve stresu, moji psychiku dost podkopal tak velký počet zraněných. Do toho všeho stále sledujeme Twitter a zprávy o výbuších v dalších stanicích podzemky, o čtvrtém stupni nebezpečí v Bruselu a o uzavření evropských institucí. Panikařím, v duchu si připadám jako desetileté děvčátko. Z žurnalistického hlediska jsem situací fascinována, stále se snažím zjistit nové informace, nahraji zprávu pro televizi a pošlu ji několik tisíc kilometrů daleko. Z lidského hlediska ale cítím smutek a zášť, v onu chvíli doprovázenou velkým strachem, nyní už ne o sebe, pud sebezáchovy už se uklidnil. Strachuji se o Evropu, bojím se pohlcení válkou v Sýrii, přemýšlím o radikálním takzvaném ISISu, o násilí, o nenávisti panující na světě. Jaká metropole to bude příště? Bude to Praha?

Dva lidé z personálu neunesli náročnost situace. Nedivím se jim, čemu se ale opravdu divím, je tým personálu celkově. Situaci zvládají skvěle. Pracují na plné obrátky, zásobují nás jídlem a kofeinem, uklidňují nás.

Na Facebooku označím, že jsem v pořádku. Ano, to opravdu jsem, nic mi není. Jen se při sledování toho všeho cítím zabita uvnitř.

O několik hodin později se už situace nezmění. Zranění jsou ošetřeni a my můžeme vyjít ven.

Brusel zeje prázdnotou. Chtěl by se probudit ze zlého snu.