#11 Protože počasí dělá den
„Jaký bylo rande?“
„Fakt hrozný!“
„Jak moc?“
„Úplná katastrofa. Bavili jsme se o počasí …“
Rozhovory o počasí jsou v mém okolí většinou chápány
jako jedny z nejnudnějších na světě, prostě jako taková z nouze ctnost,
když jste nuceni povídat si s někým, kdo letos neviděl žádný film, nechodí
do divadla, nesportuje, pouze hraje občas šachy sám proti sobě, jednoduše ho
nic nezajímá a nejen že nežije sociálně, je dokonce mrtev i na sociálních
sítích, protože nemá Facebook, a dokonce neví, co je to Twitter.
Někdy je na počasí také nahlíženo jako na dost senilní
záležitost, neboť vás nemusí trápit, že jste ráno nestihli předpověď
v televizi, stačí si v autobuse přisednout ke dvěma sympatickým
babičkám a (vy)poslechnout si vaše osobní meteorologické družice cestou do
práce.
Jsem tedy asi trochu senilní nebo neskutečně nudná, ale
počasí mě fascinuje. Docela často se přistihnu, že se mi dostává pod kůži,
což není vždy to nejlepší, co bych pro své už tak poblázněné já mohla udělat.
Má symbióza (račte si všimnout odborného termínu) s okamžitým
stavem ovzduší (račte si všimnout definice počasí) se nejvíce projevuje, když
prší. Cestuji sama ve vlaku, mám milion věcí na práci, nevím co dřív, a proto
nedělám nic a dívám se z okna. Dešťové kapky melancholicky stékají po
obrovském nikdy neumytém okně a já se okamžitě nechám vyšší meteorologickou
silou naprogramovat na člověka v hluboké depresi. Déšť vyplaví na povrch
všechno, co se mi kdy v životě nepovedlo, nebo mě rozesmutnilo – od
exkrementů na podrážkách, přes tatínky, kteří bojovali v Afghánistánu a
dva roky neviděli své děti, po všechna má nepovedená rande, jež vedla
k větě: „To je dneska venku krásně.“ Zároveň si ve vší té frustraci pustím
do sluchátek smutnou hudbu o rozchodech, odloučení spřízněných duší a zlomených
srdcích, protože když se cítím hrozně, tak svůj zdeptaný psychický stav ještě
potřebuji nutně umocnit kvalitní brečící muzikou. Když jde kolem paní vlakuška
s dotazem, jestli si nedám něco k jídlu, tak se slzami v očích požádám
o všechno sladké, co mají v nabídce, protože mám šílenou depku.
Naprosto odlišná situace ale nastává, když je venku krásně a
já se probudím do slunečného dne. Velká žlutá koule mě i přes vzdálenost 149
600 000 kilometrů nabíjí pozitivní energií a má nálada je takovým malým
solárním panelem. Jsem najednou přesvědčena o tom, že oplývám superschopnostmi
a všechno zvládnu levou zadní. A to, co nezvládnu, mi vlastně připadá docela
banální a vtipné. Procházím se, červený flek na bílém tričku prozrazuje, že
jsem nezvládla bezpečně poobědvat rajskou, mám každou ponožku jinou a dostala
jsem pokutu v MHD, ale stejně se usmívám, protože je prostě fakt hezky.
O počasí si tedy lze moc příjemně povídat a ani netušíme,
jaké rozměry a směry to může rozehrát a zlí nesouhlasní jazykové jsou stejně
fádní, jako je počasí pouštní. Z celého tohoto polemizovaní o slunečnu a
zamračenu plyne ale jen jedno ponaučení. Až se zase příště v konverzaci přiblíží
něco jako trapné ticho a poslední volbou bude rozprava o počasí, nebude to můj
konec, ale rozhovor nabere zcela nový rozměr!
Tedy jen pokud dotyčný předtím
nečetl tyto řádky. V tom případě je vše prozrazeno a už mě ani počasí nezachrání.
Vždy mi přijde jakoby si mi mluvila z duše :)
OdpovědětVymazatTo mě moc těší! Děkuji:)
VymazatKrásné.
OdpovědětVymazatS mým manželem jsme si na první schůzce vyprávěli o počasí. A už jsme spolu 15 let. Úplně mi to připomněli tu situaci, kdy ani jeden z nás nevěděl o čem si povídat.
Počasí má mnoho podob.
Oooh, tak to je skvělé! Váš komentář mě moc těšil (a uklidnil).
VymazatDěkuji vám, že čtete.