#7 Bez práce není popcorn aneb Brigáda zn. spěchá!

Anna 10:12 3 Comments Edit

Co se mé temné brigádnické minulosti týče, ohněm pekelným v podobě pozice skladníka v obchodním domě Kaufland za pár kaček jsem si už prošla, a tak jsem teď tvor dosti vybíravý, alespoň co se přivýdělku týče. Musím ale uznat, že jsem za léto, kdy jsem (ne příliš hrdě) nosila na hrudi cedulku ANNA – POMOCNÍK VE SKLADU OVOCE/ZELENINA zaznamenala viditelný nárůst svalové hmoty v oblasti bicepsů a tricepsů, a že kradené hrušky chutnají nejlépe.

Můj vysněný brigádnický džob byla vždycky práce v květinářství. Obdivovala jsem práci floristy a přála jsem si vázat květiny omluvné, květiny z lásky nebo květiny jen tak. Bohužel jsem nikdy svůj květotalent moc nerozvíjela, a tak má kvalifikace v oboru stále zeje prázdnotou. O květinách mám totiž jen chabé znalosti. Jediné kvality, které bych mohla v květinářství při pohovoru nabídnout, by asi byly – ehm, nejsem barvoslepá a netrpím alergií na pyl. Také vím, že ikebana není nový připravovaný produkt od Apple a že bych mladíka kupujíc na první rande dvě růže měla upozornit, že s tím asi moc nezaboduje. Nicméně, tyto vědomosti by v konkurzu určitě někdo předčil, proto jsem musela hledat práci o dům dál.

„Ideální by bylo, kdybych se tam moc nenadřela, pracovala s lidmi, měla slušný plat a stíhala občas číst povinnou četbu ke zkouškám,“ přemýšlela jsem skromně nad mou budoucí pracovní pozicí.

Zabrouzdala jsem na jeden z těch webů, kam přibývají stovky pracovních nabídek denně. Po několika obrácení očí v sloup, uplivnutí a hlášek jako „no to jo, za 55 na hodinu si to strčte za klobouk “ nebo „já mám řidičák skoro omylem, rozvážet pizzu by nebyl dobrý nápad“, jsem našla nabídku, která mi padla do oka.

A tak se stalo, že pracuji v kině. Mým působištěm je nyní docela útulný bar/bufet. Nabízím hlavně kolču a mnoho druhů popkornu, který mám dovoleno po celou dobu směny ujídat, což také poctivě dělám. U svědomitého vykrmování sleduji stále dokola se opakující trailery filmů na 5x5 metrů obrovské plazmě přímo přede mnou, a tak si chvílemi také připadám jako zákazník. Stává se ze mě filmový kritik a telepaticky posílám pozdrav Tarantinovi a vzkazuji mu, že ukázku na Osm hrozných jsem už osmkrát viděla, a že to vůbec hrozné není. Tato část článku je samozřejmě upravena pro lepší čtivost. Uvádím to pro případ, že by se mezi mými čtenáři čistě náhodou našel někdo z vedení onoho biografu.

Lidé sem přicházejí a těší se na film, který uvidí hned, jen si u mě zakoupí nějaké dobroty, a tak jsou v té budoucí filmové euforii moc milí a usměvaví. Já se usmívám taky, hlavně pokud nezmastím jejich objednávku a nevrátím jim bankovku s hlavou někoho jiného, než by bylo vhodné. Destinová, Ámos a Kája IV. mi někdy dělají trochu naschvály. Dokonce mi sem tam i někdo polichotí, pochválí mi účes, oči, nebo jen přátelsky prohodí: „Slečno, nebuďte nervózní, jde vám to tu dobře.“ Načež znervózním, protože si všimli, že už nervózní jsem, a něco zmastím.

Někteří návštěvníci se u mě v bufáči ani nezastaví, zato mají naprosto nenápadně obrovskou tašku přes rameno, která při každém kroku trochu zachrastí. Nejsem ale žádný práskač a jen na ně spiklenecky mrknu, jakože na ně to pašování neřeknu.

Tak mám teď lukrativní pracovní místečko, kterého si moc vážím. K mému velkému smutku ale asi žádná brigáda nepředčí tu, která byla má úplně první. V patnácti jsem pracovala u mojí tetičky ze zhruba pátého kolene. Byl to obchůdek silně připomínající Bajza koloniál. Nikdy už asi nebudu mít lepší pracovní náplň než popíjení hektolitrů legendární limonády ZON a poslouchání smutných zákaznických příběhů o tom, že jim chybí třetí do mariáše.

Namísto toho je ze mě tedy prodavačka popkornu na částečný úvazek, která se snaží nikoho finančně nepoškodit a ve volných chvílích posílá polibky do bezpečnostní kamery.

Parapet

#7 Bez práce není popcorn aneb Brigáda zn. spěchá!

Share this:

CONVERSATION

3 komentářů: